Jaroslav Evald (Vyšehrad)

Jaroslav Evald byl nejstarším ze čtyř sourozenců z rodiny Martina Evalda, sazeče a zaníceného Sokola, která bydlela ve Vratislavově ulici 129/36. Otcova sokolská výchova významně ovlivnila osudy rodiny. Jaroslavův mladší bratr Karel Evald, později právník, aktivní Sokol, otec Dagmar Evaldové, byl rovněž za odbojovou činnost popraven nacisty. Jaroslav Evald po studiu na reálném gymnáziu pracoval ve vydavatelství Národní politiky. Záhy po vypuknutí první světové války narukoval k pražskému c. a k. pěšímu pluku č. 28, aby s ním odjel v závěru roku 1914 na frontu do Karpat. Zatímco se na západní frontě podařilo německé armádě probít až na dohled Paříže, drtivý nápor carských ruských sil obrátil na východní frontě v listopadu 1914 rakousko-uherské a německé jednotky na nečekaný ústup. Spolu s dalšími vojáky 28. pěšího pluku (víc než 90% jeho stavu tvořili odvedenci z Prahy a okolí) se Jaroslav dostal do prakticky beznadějné situace, kdy čelili nejen značné přesile ruských vojsk, ale i naprostému selhání zásobování a děsivým podmínkám zimního bojiště. Hlad a omrzliny se pro ně stávaly větším nepřítelem než ruská armáda. Jaroslav Evald na bojišti nezažil legendami obou bojujících stran opředený přechod c. a k. pěšího pluku č. 28 do ruského zajetí na Velikonoce 1915. Již 4. února 1915 totiž spolu s dalšími vojáky pluku padl do ruského zajetí v prostoru Dukly v Karpatech. Na následující dva roky tak skončil v zajateckém táboře.

V březnu 1917 se Jaroslav Evald přihlásil do nově vznikajících československých legií v Rusku. V říjnu 1917 odjel se skupinou kapitána Otakara Husáka přes Archangelsk do Francie, kde byl zařazen k 21. čs. střeleckému pluku. Díky úsilí Československé národní rady v Paříži a dekretu francouzského prezidenta z prosince 1917 bylo zahájeno formování samostatné národní armády jejíž součástí se v červnu 1918 stal i pluk, ve kterém sloužil Jaroslav Evald. V říjnu se účastnil těžkých bojů u Vouziers a Terronu proti německým jednotkám. Dne 11. listopadu 1918 skončil do té doby největší konflikt lidských dějin. Jeho přeživší protagonisté se postupně vraceli do svých domovů. Legionář Jaroslav Evald se vrátil do vlasti 15. ledna 1919.

Po návratu se stal vojákem z povolání a sloužil v Milovicích, Šumperku a Děčíně. Dosáhl hodnosti majora. Osud obou bratrů se začal naplňovat po Mnichovské konferenci. Oba se zapojili do protinacistického odboje. Karel do činnosti organizace Obec sokolská v odboji. Jaroslav, jako důstojník likvidované armády se stal členem nejvýznamnější organizace domácího odboje, Obrany národa. Působil ve skupině dalšího bývalého legionáře generála Františka Kraváka, který byl popraven v květnu 1943. Jaroslava Evalda zatklo Gestapo v únoru 1940. Za svou odbojovou činnost byl odsouzen k trestu smrti a 10. června 1943 v Berlíně-Plötzensee popraven. Jeho bratr Karel byl zatčen (podruhé) v rámci Akce Sokol v noci ze 7. na 8. října 1941. Jako zázrakem byl z Terezína propuštěn, ale 23. října 1942 byl zatčen znovu a 8. září 1943 byl popraven. Tedy o tři měsíce později než Jaroslav.

Na domě Vratislavova 129/36 je od září 2021 umístěna pamětní deska připomínající, že zde žila rodina Evaldových a vyrůstali bratři Jaroslav i Karel Evaldovi.  

Zpracováno podle textu Michala Buriana (VHÚ). Foto z archivu Dagmar Evaldové.