Karel Evald (Vyšehrad)

Narodil se v rodině sazeče a zaníceného sokola Martina Evalda, která bydlela ve Vratislavově ulici 129/36. Od útlého dětství byl členem České obce sokolské. Sokoly byli i jeho sourozenci – starší bratr Jaroslav, mladší setra Jarmila a bratr Ladislav. Po absolvování reálného gymnázia v Křemencově ulici byl Karel Evald v roce 1915 přijat ke studiu na Právnické fakultě České univerzity v Praze. V květnu 1916 byl odveden a jako jednoroční dobrovolník si zvolil slovanský útvar, tedy c. k. zeměbranecký pěší pluk č. 23 v Zadaru. Zúčastnil se bojů na sočské frontě a na Piavě. Z italské fronty se vrátil do vlasti 13. listopadu 1918, aby se již o den později přihlásil k tvořícímu se sokolskému I. pluku Stráže svobody, s nímž odjel na Slovensko bojovat o hranice nově vznikajícího státu.

Po dokončení studia práv byl jmenován soudcem ve slovenských Sečovcích. Zde spoluzakládal sokolskou jednotu. Od roku 1926 byl soudcem okresního soudu v Košicích. Ve volném čase působil jako vzdělavatel místní sokolské jednoty i župy. K sokolství vedl i svou rodinu, pro kterou se stalo naplňování sokolských ideálů celoživotním posláním. Po Mnichovské konferenci se i s rodinou nuceně vrátil do Čech. Krátce po okupaci v březnu 1939 byl jmenován soudním radou v Táboře. I zde se okamžitě po příchodu aktivně zapojil do činnosti Sokola. Krátce po definitivním zákazu sokolské organizace byl 2. července 1941 jako její činovník poprvé zatčen gestapem. Následujících osm týdnů strávil v terezínské Malé pevnosti.

Karel Evald se ihned po okupaci aktivně zapojil do činnosti odbojové organizace Obec sokolská v odboji. Jeho první zatčení v červenci 1941 ale souviselo pouze s jeho působením v Sokole. Po osmi týdnech pobytu v terezínské věznici gestapa se v zuboženém stavu vrátil nakrátko domů. Krátce po příchodu Reinharda Heydricha byla v noci ze 7. na 8. října 1941 zahájena „Akce Sokol“, při které byli systematicky zatýkáni členové vedení sokolské obce, žup i funkcionáři sokolských jednot. Celkem bylo postiženo asi 1 500 sokolů. Nemohl mezi nimi chybět ani Karel Evald. V terezínské Malé pevnosti tentokrát strávil šest týdnů, aby se jakoby zázrakem spolu s několika dalšími sokoly opět vrátil domů.

Každý den heydrichiády očekávala rodina příchod gestapa. Osudný den ale nastal až 23. října 1942, kdy byl zatčen naposled. Tentokrát byla důvodem odbojová činnost. Své čtrnáctileté dceři Dagmar ještě stihl říct poslední větu: „Zase se vezu – tentokrát mne už do konce války nepustí …kdybych se přece jen nevrátil, nezapomeň, že jsem z tebe chtěl mít sokolku…“

Po pobytu v táborské věznici a na pražské Pankráci byl v únoru 1943 převezen do Gollnowa. Zde si nakreslil do učebnice italštiny pohled z okna své cely č. A II 34. V srpnu byl přemístěn do věznice Moabit v Berlíně. Za svou odbojovou činnost byl 27. srpna 1943 odsouzen k trestu smrti a 8. září 1943, stejně jako o tři měsíce dřív jeho bratr Jaroslav, popraven v Berlíně-Plötzensee.

V posledním dopise z Gollnowa se zmínil i o vyšívaném srdíčku, které poslal své rodině na památku a neopomněl připomenout ani název slavného sokolského pochodu: „…Tohle je asi moje poslední psaní odtud, jsem zde poslední, čekám každý den obžalobu a pak půjdu k soudu do Berlína. Nedostaneš-li jiné vyrozumění, piš brzo na stejnou adresu. Při odchodu odsud si mohu vzít jen to, co obleku, vše ostatní se pošle domů. … V prádle bude také nějaká ruční práce na upomínku. … Jsem v duchu stále s Vámi a je mi dobře, při klidném svědomí, pevné víře a mysli, vždyť vím, že budeme brzy všichni pohromadě. A tak jako v té básni: Nadšení v duši, v líci zář – očekávám svůj soud a dny příští.“

Na domě Vratislavova 129/36 je od září 2021 umístěna pamětní deska připomínající, že zde žila rodina Evaldových a vyrůstali bratři Jaroslav i Karel Evaldovi.  

Zpracováno podle textu Michala Buriana (VHÚ). Foto Paměť národa (z archivu Dagmar Evaldové)