František Šmejkal (Vinohrady)

František Šmejkal vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě v Praze (1957–1962), kde obhájil diplomovou práci František Muzika (1962), později doktorskou a kandidátskou práci  Devětsil – vývojové proměny devětsilského modelu umění a jeho výtvarné realizace (1965). Od roku 1962 byl vědeckým pracovníkem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, odkud byl v roce 1979 propuštěn poté, co se ve své vědecké práci pokoušel prosadit téma archetypální symboliky v umění. Po několika letech, kdy byl zaměstnán jako konzervátor v grafické sbírce Národní galerie, se mohl v roce 1984 do Ústavu vrátit, působil zde pak až do své předčasné smrti v roce 1988. F. Šmejkal se již v 60. letech profiloval jako výtvarný kritik, historik a teoretik umění, zaměřený na umění přelomu 19. a 20. století, meziválečnou avantgardu a současné umění. Patřil k prvním výtvarným kritikům a kurátorům, kteří do širšího povědomí uváděli tvorbu soudobých autorů, jež dnes řadíme k nejvýraznějším osobnostem českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. Mikuláši Medkovi a Janu Koblasovi připravil – společně s Věrou Linhartovou – výstavu v Teplicích (1963), Vladimíru Boudníkovi v Galerii na Karlově náměstí (1965), Aleši Veselému v Alšově síni v Praze  (1963), Jiřímu Valentovi v Domě umění v Brně (1965), Ladislavu Novákovi v KG Hradec Králové (1966) a skupině Konfrontace v Alšově síni v Praze (1965). Soudobé české umění představil rovněž na několika výstavách v zahraničí: V. Boudník, Argumenty I (Varšava, 1962), Nouvelle géneration tchécoslovaque (Brusel, 1966), Alternative attuali 3 (L´Aquila, 1968), Sept jeunes peintres tchécoslovaques (Paříž, 1969).

Těžiště Šmejkalova odborného zájmu představovalo české moderní umění, počínaje symbolismem a secesí (zejm. skupina Sursum, jíž věnoval objevnou výstavu v Hradci Králové /1976/, a dílo Františka Koblihy), s důrazem na tvorbu meziválečné avantgardy. Pozornost soustředil zejména k osobnostem Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského a Toyen, jimž kromě přelomových výstav domácích (kupř. Štyrský a Toyen (1921–1945) v Moravské galerii Brno /1967/) i zahraničních (J. Šíma v Musée National d´Art Moderne, /1968/, F. Muzika v Baukunstu v Kolíně nad Rýnem /1972/) věnoval řadu odborných studií, uveřejňovaných zejm. v časopisech Výtvarná práce, Výtvarné umění či Umění, katalogů a monografií (Ilustrace Josefa Šímy /1962/, František Muzika /1967/, František Muzika (Kresby, scénická a knižní tvorba) /1984/, Josef Šíma /1988/). Speciální zájem věnoval skupině Devětsil a surrealismu. Mimořádně významná byla už výstava Imaginativní malířství 1930–1950 (Alšova Jihočeská galerie, 1964 /společně s V. Linhartovou/), která vyvolala bouřlivé ohlasy a nakonec byla z politických důvodů zakázána. V 80. letech následovaly výstavy v Galerii hlavního města Prahy /Devětsil. Česká avantgarda 20. let /1986, též v Domě umění v Brně/, Skupina RA /1989/) a posmrtné „reprízy“ výstavy Devětsilu v zahraničí: v Lodži, Budapešti a Záhřebu (1989) i  v Londýně a Oxfordu (1990). V roce 1996 vyšla kniha České imaginativní umění, antologie publikovaných i dosud nevydaných studií na dané téma z let 1960–1988, již z manželovy pozůstalosti připravila Jana Šmejkalová. Posmrtně byly publikovány i další texty připravené v době normalizace: monografie Jindřicha Heislera  Z kasemat spánku (2000), poslední Šmejkalova kniha, jejímuž vydání v Odeonu zabránila cenzura, i monografie Hoffmeisterova ironická kronika doby (2016).

V 60. letech  bydlel F. Šmejkal v ulici Pod Zvonařkou 2239/6, v témže domě jako spisovatelka a kunsthistorička Věra Linhartová, s níž Šmejkal v té době spolupracoval, i manželé Jiří a Ludmila Padrtovi, jejichž suterénní byt byl jedním míst, v němž se od poloviny 50. let setkávali umělci, teoretici a široký okruh přátel, aby vedli pololegální diskuse o současném umění, organizovali čtení a poslechy vážné hudby. O tomto bytě uspořádala galerie Osmička v Humpolci na přelomu let 2020/2021 výstavu s názvem Nejedna rodina, kde představila výtvarné, teoretické a básnické dílo sedmi osobností „jedné rodiny“, které se právě zde scházely (Ivan Martin Jirous, Juliana Jirousová, Věra Jirousová, Jiří Padrta, Ludmila Padrtová, Jan Ságl, Zorka Ságlová).