Lubomír Linhart

Lubomír Linhart se narodil v rodině inženýra Františka Linharta, stavebního komisaře na ministerstvu obchodu, a Josefy, roz. Schallerové. Bylo mu deset, když ztratil otce. Pro sirotka je život těžší. Přesto maturoval na reálném gymnáziu a podle otcova vzoru vystudoval stavební fakultu na pražské ČVUT (1924-1934), kde získal titul inženýra. Studijní léta se mu protáhla jednak kvůli finančním potížím, jednak proto, že se brzy (1922) věnoval publicistice (Studentský časopis, Čin, Rudé právo) a filmu, který se bouřlivě rozvíjel. Zaujala ho sovětská kinematografie, oceňovaná jako umělecky avantgardní. V době studií začal působit na sovětském velvyslanectví v Praze jako tiskový referent, poté obchodní zástupce pro dovoz sovětských filmů (1932-33), později se až do března 1936 stal jeho tajemníkem.

Od roku 1926 Linhart spolupracoval jako novinář a publicista s levicovými časopisy Reflektor a Tvorba. Linhartovy í novinářské příspěvky se od roku 1927 měnily na informativní glosy, analytické filmové kritiky, aktuální reakce na cenzuru a politiku ve filmu. Stal hlavním filmovým referentem Večerníku Rudého práva (v listopadu 1927). V letech 1928–1929 pracoval pro deník Lidové Noviny. V roce 1930 nastoupil na místo filmového referenta v Signálu - časopisu kulturní informace. V Kladně přispíval do periodika Naše cesta a redigoval filmovou rubriku novin Svoboda (1931–1932). V polovině třicátých let spolupracoval s kulturními časopisy Žijeme, Index. V letech 1937-38 byl redaktorem v komunistických Halo Novinách. V časopisech užíval šifry: LHT, lht.

Linhartova činnost filmového publicisty se dále rozvíjela v kritičtěji orientovaných periodikách: v časopisech Kino a Filmový kurýr a v revue Studio. Jeho anketní odpověď Co schází českému filmu? (Kino, leden 1927), zdůrazňuje naléhavost uměleckých ambicí filmu a potřebu výchovy diváka proti dominujícím komerčním zájmům – postoj, který zastával Linhart po celý tvůrčí život; nelze však přehlédnout politický akcent. Ten nalezneme také v příspěvcích pro již zmíněnou filmovou rubriku Rudého práva a v rubrice Dělník a kultura samostatně vycházejícího Rudého večerníku (od roku 1928).

Sovětský svaz lákal nejednoho českého umělce levicového smýšlení a sociálního založení, stejně tak ruská nová tvořivost s avantgardními a originálními přístupy. Obdiv k ní zaznívá v Linhartově první monografii Malá abeceda filmu (1930). Linhat se do Sovětského svazu vypravil v letech 1931 a 1932 (navštívil rovněž ukrajinské filmové ateliéry v Kyjevě) a společně s Bedřichem Václavkem se účastnil na II. mezinárodní Konference proletářských spisovatelů. Přeložil dvě díla dodnes uznávaného sovětského režiséra Vsevoloda Pudovkina Od libreta k premiéře a Vývoj sovětské režie (1932). Přiklonil se částečně k socialistickému realismu a snažil se o jeho popularizaci. v roce 1934 mu vyšla v nakladatelství Levá fronta kniha Sociální fotografie.

Kromě toho, že se Linhart se profiloval jako čelný a pilný představitel české filmové publicistiky, rozvíjel aktivitu v nejrůznějších organizacích, kterým záleželo na uměleckých kvalitách českého filmu (úroveň tehdejších veseloher se stala terčem různých humoristů). V Klubu za nový film (třetí volná skupina Devětsilu vedle jeho sekce architektonické a divadelní) byl činný od jejího vzniku na jaře 1927 po boku Vítězslava Nezvala, Karla Teigeho, Jindřicha Honzla či E. F. Buriana. Podílel se na činnosti Filmklubu (Klubu filmových referentů a publicistů), první stavovské organizace filmových novinářů v Československu (od roku 1930).

Z Linhartovy iniciativy vznikla Filmová a fotografická skupina Levé fronty (neboli skupina Film-foto, známá pod zkratkou fi-fo), jež se brzy stala propagační a teoretickou základnou české sociální fotografie, organizovala filmové projekce, přednášky i dvě mezinárodní výstavy. Linhart byl jejím mluvčím a teoretikem. Levá fronta byla organizace českých levicově orientovaných intelektuálů, která nahradila činnost Svazu moderní kultury Devětsil (1929).

Linhart stál také u zrodu významného stavovského uskupení filmových pracovníků Československá filmová společnost (1936´). Fungovala pod předsednictvím Vladislava Vančury jako prostředník mezi podnikateli, umělci a teoretiky. Organizace přetrvávala pod pozměněným názvem Česká filmová společnost (ČSF) i v období nacistické okupace. Členové ČSF a Klubu českých a německých protifašistických umělců (po Mnichovu přejmenovaného na Klub umělců) přicházeli do Linhartem koordinovaného Národně revolučního výboru inteligence (1941-1942). Tato ilegální skupina koncipovala mj. první plány na znárodnění československé kinematografie.

Linhart pokračoval ve své odbojové činnosti i na Slovensku, kam se mu podařilo přejít. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání. Redigoval povstalecký týdeník Nové slovo a po osvobození východního Slovenska také košickou Pravdu.

V čase míru pod vlivem nových úkolů funkcionáře a organizátora polevila Linhartova literární aktivita. V červnu 1945 byl ministrem Václavem Kopeckým jmenován vedoucím filmového oddělení nově zřízeného Ministerstva informací. V témže roce se stal ústředním ředitelem Československé filmové společnosti s plány na znárodnění filmového průmyslu. Působil ve funkci prvního ústředního ředitelem znárodněné československé kinematografie - Československého státního filmu (1948). Na rozdíl od leckoho jiného za Lihartovými postoji stálo hluboké přesvědčení. Tím snadněji se jako intelektuál mohl stát obětí stalinských čistek.

Lidé, kteří oceňovali Linhartův umělecký přínos (bez politického zabarvení) jej uklidili z dosahu možných perzekucí do diplomatických služeb. V říjnu 1948 byl vyslán jako první komunistický velvyslanec do Rumunska (do r. 1951). Současně zastupoval ČSR v Mezinárodní dunajské komisi. Po návratu do Prahy byl krátkodobě ustaven vedoucím americko-britského odboru Ministerstva zahraničních věcí. Později (1952-53) řídil tzv. germánský odbor. V dubnu 1953 byl jmenován šéfem diplomatické mise ve Východním

Berlíně a po navázání řádných diplomatických vztahů s NDR se v listopadu t. r. stal prvním československým velvyslancem ve Východním Německu.

Po skončení mise v létě 1956 přešel jako pedagog na AMU, kde spoluzaložil obor umělecké fotografie. Na II. sjezdu Svazu československých divadelních a filmových umělců (30. března – 1. dubna 1961) byl zvolen do ústředního výboru tohoto svazu (do roku 1965). Získal profesuru a od roku 1966 do svého penzionování přednášel na Filmové a televizní fakultě (FAMU). V roce 1969 se stal vedoucím oddělení filmové vědy a kritiky při katedře teatrologie. Zabýval se také uměleckou fotografií a estetikou. Znovu publikoval v časopisech, v 60. letech publikoval např. monografie o fotografech Jaromíru Funkem (1958), Josefu Sudkovi (1956), Alexandru Rodčenkovi (1964) a o estetice Václava Tilleho (1968). Kniha Umění je život a tvorba (1962) znamená Linhartovo tvůrčí vyznání.

Získal několik ocenění včetně Řádu republiky (1955). Je zvláštní, že po tak aktivním příznivci filmu a fotografie zůstalo tak málo osobních snímků…

Lubomír Linhart žil ve vinohradské  Krkonošské ul. 5 v blízkosti Riegrových sadů.