Galerie na Karlově náměstí (Nové Město)

Galerie sídlila v přízemí domu Československé strany lidové na Karlově náměstí č.p. 317/5 (nyní Palác Charitas, sídlo KDU-ČSL). Protože zahrnovala pouze dvě menší místnosti bez oken, s dřevěným obložením a černobílou dlažbou, byla vhodná pouze pro komorní výstavy. V letech 1957–1960, kdy fungovala ještě pod názvem Výstavní síň Lidové demokracie, zde působil kunsthistorik František Dvořák, který vedle výstav věnovaných význačným představitelům české meziválečné avantgardy (František Tichý, Emil Filla) dával postupně stále víc prostoru i svým současníkům: výstavy Krajiny Kamila Lhotáka z let 1955–1958 (1959) , Robert Piesen: Obrazy 1957–1958 (1959). Toto směřování sledovala výstavní síň – od roku 1960 již pod názvem Galerie na Karlově náměstí – i v následujících letech, kdy zde byly zásluhou Jiřího Šetlíka uspořádány první samostatné výstavy Věry Janouškové nebo Adrieny Šimotové. Poté program galerie postupně upadal a teprve výstava soch, kreseb a grafik Karla Nepraše (1964), připravená Bohumírem Mrázem, předznamenala nejvýznamnější a nejprogresivnější etapu vývoje galerie. Ta spadala do období postupné liberalizace kulturního života, jež zásadním způsobem změnila i fungování výstavních síní: po volbě nového vedení Svazu československých výtvarných umělců (v prosinci 1964) dostaly galerie možnost – prostřednictvím nově ustavených výstavních komisí v čele s komisařem – samostatně koncipovat program výstav a určovat svůj výstavní profil.

V krátké historii Galerie na Karlově náměstí je tato proměna spojena se jménem kunsthistoričky Ludmily Vachtové (1933–2020), jež se v dubnu 1965 stala vedoucí výstavní komise galerie (jejími dalšími členy byl Jan Koblasa, Bohumír Mráz, Jiří Kolář a Zdeněk Sýkora). Vachtová se programově soustředila na mladé a osobité umělce, patřící zejména k okruhu geometrické a lyrické abstrakce. Nový program galerie zahájila v květnu 1965 takřka manifestačně výstavou František Kupka: Obrazy, kresby, grafika (1965) a soudě podle dobových recenzí se jí na minimálním prostoru galerie podařilo představit nejznámější okruhy autorova rozsáhlého díla. Vachtová v jednom z pozdějších rozhovorů shrnula programový význam zahajující výstavy: „…snažila jsem se zdůraznit kontinuitu. František Kupka byl jediný, u kterého se nádherně prosadila abstrakce geometrická, racionální, konstruktivní, i abstrakce horká, lyrická, výbušná. V tom byl starý Kupka opravdu jedinečný.“  Druhá výstava pod vedením Vachtové – Moskevské kinetické umění (červen 1965) – vznikla sice z iniciativy teoretika Dušana Konečného, ale zároveň dokonale naplňovala nové programové směřování galerie, které Vachtová v úvodním textu k předchozí výstavě charakterizovala jako zaměření na „představení aktuálních tendencí našeho i světového umění“. Hned druhou výstavou, jež prostřednictvím kreseb, studií a návrhů poskytla pohled na současné myšlení ruských kinetistů, se tak podařilo představit zcela aktuální zahraniční tvorbu, což v kontextu pražských galerií v polovině 60. let představovalo mimořádný počin. Zároveň výstava předznamenala soustavný zájem galerie o racionální, konstruktivní tendence a kinetické experimenty v moderním umění. Tuto výraznou linii lze sledovat v autorských výstavách i v dalších letech: Karel Malich: Plastiky, reliéfy, grafiky (únor 1966), Hugo Demartini: Akce a proměna geometrické skladby (prosinec 1966), Frank J. Malina: Kinetické objekty (červen – červenec 1966), Zdeněk Pešánek: Světelné plastiky (srpen – září 1966) či Stanislav Zippe, jehož Kinetické objekty (srpen – září 1969) se symbolicky staly poslední výstavou, kterou Vachtová v Galerii na Karlově náměstí uvedla předtím, než byla propuštěna a nakonec okolnostmi přinucena vystěhovat se za svým manželem do Švýcarska.

Z rekapitulace celkem 44 výstav, které zde pod vedením L. Vachtové v letech 1965–1969 proběhly, vyplývá jasná kurátorská koncepce s důrazem na aktuální projevy lyrické a zejména geometrické abstrakce. Galerie se vyprofilovala jako progresivní výstavní síň, soustavně představující soudobé osobité umělce. A to i přes naprosto nevyhovující prostory a absenci jakéhokoli zázemí, které sama Vachtová v jednom ze svých posledních rozhovorů (Byla jsem nezřízeně zvědavá) popsala těmito slovy: „Zázemí jsme neměli žádné, galerie na Karlově náměstí č. 5 byla spíš chodba bez oken, na podlaze přiblblé barevné dlaždičky, za vchodem box, v němž seděl hlídající důchodce, dosazený Výstavním ústředím. WC bylo vzadu v domě. Žádný depozitář nebo aspoň přístěnek nebo kuchyňka. Mizerné osvětlení. Mikuláš Medek by v takovém prostředí nikdy nevystavoval. Výtvarníci tam nevystavovali kvůli galerii, ale kvůli mně.“ Vzhledem ke stísněným prostorovým možnostem se program galerie zaměřil výhradně na autorské výstavy. „Bylo to ideální prostředí pro první výstavy neznámých nebo zapomenutých autorů, s minimálním katalogem. Nedaly se tam dělat žádné skupinové mejdany ani rozsáhlé reprezentace ,“ komentovala to Vachtová v rozhovoru z roku 2007. O jejím výjimečném citu reagovat na čerstvě vznikající umělecké kvality a rozpoznat jejich význam a hodnotu svědčí řada jmen umělců, kteří v Galerii na Karlově náměstí vystavovali, a které dnes řadíme k formujícím osobnostem českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století, počínaje Vladimírem Boudníkem (září – říjen 1965), z jehož tvorby František Šmejkal vybral reprezentativní průřez od jeho monotypů přes aktivní a strukturální grafiku k magnetickým grafikám. Tato výstava představila Boudníkovy grafiky v Praze samostatně vůbec poprvé. První samostatné výstavy uspořádala galerie i Aleně Kučerové (prosinec 1965 – leden 1966), Karlu Trinkewitzovi (duben – květen 1966) Eduardu Ovčáčkovi (březen – duben 1966), Běle Kolářové (listopad 1966) či Miloši Urbáskovi (Témata a variace, březen – duben 1967). Mimořádnými uměleckými počiny byly i Hrací stoly / 66–67, teprve druhá autorská výstava Libora Fáry (listopad – prosinec 1967), spektakulární instalace bratislavského autora Stana Filka (Obydlí skutečnosti – současnosti, únor – březen 1967) nebo Kolíbalova instalace výstavy fotografií Jana Svobody (září – listopad 1968).

Galerie na Karlově náměstí, jež se soustavným zájmem o současné tendence v umění i promyšleným výběrem vystavujících umělců významně podílela na rozvoji výtvarného života u nás, fungovala po odchodu L. Vachtové (s výstavní komisí pod vedením B. Mráze) do konce roku 1970, než v lednu 1971 definitivně zanikla.