Růžena Šlemrová (Vinohrady)

Růžena Šlemrová (roz. Machová) se narodila v Plzni do rodiny profesora reálného gymnázia a historika Bedřicha Macha a matky Terezie, rozené Hájkové, měla staršího bratra  Ladislava. V roce 1908 byl otec přeložen do Prahy a s rodinou se přestěhoval na Královské Vinohrady, do Korunní ulice. K divadlu měla blízko už od dětství, hrála ve školních představeních. Odmaturovala na střední škole a svému herectví se soukromě učila u herečky Národního divadla Otylie Sklenářové–Malé. Rodiče jí v divadelní dráze nebránili. Provdala se v roce 1919 za Roberta Šlemra, filmového producenta a spoluzakladatele filmových ateliérů Hostivař, člena správní rady filmové společnosti A-B. Manželství bylo bezdětné. Bydleli v domě Americká 2, Praha – Vinohrady.

Nadaná a komediální herečka se již v roce 1909 stala členkou tehdy zbrusu nového pražského Divadla na Vinohradech, kde setrvala až do roku 1948, kdy odešla do důchodu. Ve třicátých a čtyřicátých letech hrála též v pražském Komorním divadle, které bylo spolu s Vinohradským od roku 1929 součástí tzv. Městských divadel pražských. Roku 1919 hostovala i jednou na scéně Národního divadla (ještě jako Růžena Machová) ve hře Žárlivost. Během téměř čtyřicetiletého divadelního angažmá ztvárnila více než tři sta rolí v činohře i v hudebních produkcích.

Na divadelním jevišti začínala Růžena Šlemrová postavami temperamentních a výřečných dívek, například v divadelních hrách a adaptacích G. Hauptmanna: Kolega Crampton, J. K. Tyla: Paličova dcera, A. Jiráska: M. D. Rettigová, Ference Molnára: Liliom , W. Shakespeara: Večer tříkrálový, A. Marse – H. Lyona: Paní admirálová, I. S. Turgeněva: Venkovanka, L. Stärka – A. Eislera: Causa Král, M. H. Votrubové: Martička pianistka, K. Mečíře: Noc v Bastille. Poté se přehrála do postav středního věku s převážně komediálním nádechem: J. K. Tyl: Fidlovačka , L. Stroupežnický: Naši furianti, J. K. Tyl: Strakonický dudák, G. Berr – L. Verneuil: Z pekla štěstí. Výrazné psychologické portréty vytvořila počátkem 30. let v hlavních rolích dramat: Mademoiselle (J. Deval) a Případ Terezy Málkové (L. Bubelová). Další hodnotné příležitosti dostala především v ruské klasice: M. Gorkij: Na dně , A. N. Ostrovskij: Talenty a ctitelé, F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi. Pevné místo našla v salonním a konverzačním repertoáru. V inscenacích klasických a soudobých vážných her vystupovala zřídka, např.: V. Dyk: Zmoudření dona Quijota, A. a V. Mrštíkové: Maryša, A. P. Čechov: Čejka. V roce 1932 získala Růžena Šlemrová za své divadelní výkony Státní cenu za umění.

Byla také hvězdou českého stříbrného plátna více jak 40 let, začínala u filmu už v roce 1914, ještě pod dívčím jménem Machová. Byla herečkou výrazně komického fondu a hrávala především temperamentní a brebentivé groteskní dámy z velkoměstské a aristokratické společnosti. Kariéru zahájila již v období němého filmu, kdy díky přátelství s A. Sedláčkovou, která byla se svým manželem M. Urbanem majitelkou filmové společnost ASUM. Na filmové plátno vstoupila velkou rolí nevěrné paní Fialové v komedii Jana A. Palouše Noční děs (1914), která se natáčela částečně v prostorách Vinohradského divadla, kde hráli i její další kolegové. V průběhu dvacátých let pak hrála ještě v devíti němých filmech, většina z nich se ale nedochovala: Dvě matky (1920), Trny a květy, Manželé paní Mileny, Mnichovo srdce, Nad propastí (1921), Mrtví žijí, Poslední polibek (1922), Mořská panna (1926), Aféra v grandhotelu (1928). Teprve zvukový film odhalil přednosti Růženy Šlemrové v jejím osobitém verbálním projevu, v letech 1930–1945 dostala příležitosti ve zhruba šedesáti filmech. Režiséři ji obvykle obsazovali do rolí výřečných, hádavých, pyšných paniček a salonních dam z vyšších společenských kruhů, zároveň to ale byly obětavé matky hlavních hrdinů. V desítkách dodnes oblíbených veseloher i dramat se jako manželé po jejím boku vystřídali slavní herci jako Theodor Pištěk, František Kreuzmann, Čeněk Šlégl i Oldřich Nový. Její dcery hrály Adina Mandlová ve filmu Velbloud uchem jehly (H. Haas, O. Vávra ,1936) a Zita Kabátová v dramatu Lízin let do nebe (V. Binovec, 1937), nebo Hana Vítová v komedii Adam a Eva (K. Špelina, 1940), v komedii Andula vyhrála (M. Cikán, 1938) hrála matku Huga Haase.

Poprvé se Růžena Šlemrová objevila ve zvukovém filmu Svatopluka Innemanna Fidlovačka (1930), dále v úspěšné komedii stejného režiséra Muži v offsidu (1931) podle románu Karla Poláčka, a také v prvních zvukových filmech s Vlastou Burianem Funebrák (k. Lamač, 1932) a Anton Špelec ostrostřelec (M. Frič, 1932). Z následující filmografie bylo ceněné sociální drama Vladislava Vančury Na sluneční straně (1933), komedie Miroslava J. Krňavského Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937), melodrama Hugo Haase Co se šeptá (1938). Titulní úlohy vytvořila v komediích Čeňka Šlégla Paní Morálka kráčí městem (1939) a Václava Kubáska Ženy u benzinu (1939).

Zajímavé role vytvořila také ve filmech Otakara Vávry Dívka v modrém (1939) a Přijdu hned (1942), v komediích Martina Friče Lidé na kře (1937), Katakomby (1940), Tetička (1941), Valentin dobrotivý (1942) a Prstýnek (1944), režiséra Jana Svitáka Přednosta stanice (1941), Vladimíra Slavínského Rozkošný příběh (1936) a Zlaté dno (1942), nebo v romantickém filmu Václava Wassermana s Vlastou Burianem Sobota (1944).

Po válce její salónní typ našel uplatnění jen v historických, retrospektivních a životopisných filmech, především režiséra Václava Kršky: Řeka čaruje (1945), Posel úsvitu (1950), Mladá léta (1952), Mikoláš Aleš (1951) a Stříbrný vítr (1954), Miroslava Hubáčka Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952), či Bořivoje Zemana Dovolená s andělem (1952).  Jedna z nejslavnějších rolí Růženy Šlemrové je paní Dynderová v komedii Josefa Grusse Hostinec U kamenného stolu (1949) podle předlohy Karla Poláčka. V padesátých letech už ve filmu pro její typ nebylo místo, naposledy se objevila  po boku Vlasty Buriana v komedii Muž v povětří (M. Cikán ,1955).

Růžena Šlemrová zemřela 24.8.1962 v 75 letech v Praze. Je pohřbena na pražském Vinohradském hřbitově (odd. 36, hrob 15hr.)