Pouť Fidlovačka (Nusle)

U založení poutě Fidlovačky stál podle legendy sám císař Josef II. Osvícený panovník se prý v mládí vyučil ševcem a na počest tohoto pro korunovanou hlavu nezvyklého činu mu pražští řemeslníci vyrobili a věnovali dokonalý pár bot. Každý z mistrů a tovaryšů na nich udělal kousek vlastní rukou. Císaře dar potěšil a na oplátku poslal ševcům stříbrný stromeček, na jehož větvičkách visely drobné stříbrné ševcovské nástroje. Pražští ševci měli císařův dar ve velké úctě a stavěli si ho na stůl vždy při cechovních zasedáních.

V té době, někdy ke konci 18. století, se ještě pracovalo v sobotu až do večera a někdy i v neděli „po kostele“ až do oběda. Zato ševci drželi tzv. „modré pondělí“. Jednou se mistři usnesli, že modré pondělí zruší a rozhořčení tovaryši zanechali práce, odnesli z cechovní jizby stromek od císaře a projedli a propili ho v nuselské hospodě poblíž mlýna. Zbyla jim z něj jen malá stříbrná fidlovačka na jedné větvičce. Ve skutečnosti je fidlovačka ševcovský dřevěný nástroj na hlazení kůže a jeho název pochází z německého „fiedel“. Tovaryši se s mistry nakonec dohodli, modré pondělky zůstaly zachovány a na počest smíru uspořádali slavnost. Podle zbylého nástroje ji nazvali Fidlovačka. Poté se rozhodli ševcovskou veselici pořádat každoročně ve výroční den onoho usmíření. Brzy se z ní stala nejživější a nejlidovější pražská pouť. Konala se pravidelně vždy první středu po Velikonocích na rozlehlé louce za nuselským pivovarem mezi tehdejšími Dolními a Horními Nuslemi. Je to okolí dnešní Křesomyslovy a Sekaninovy ulice. Obdobnou veselici Slamník (Štrozok) pořádal cech krejčovský v Bubenči.

Ve starých archiváliích se uvádí, že po Nuselských schodech se na Fidlovačku vždy hrnuly davy lidí, aby si aspoň na chvíli odpočinuli. Prohlíželi si stánky prodavačů balonků a tureckého medu, fíků a datlí, perníkářů, dokonce i zvěřince s „exotickými“ zvířaty. Poslouchali harmonikáře, flašinetáře a zpěváky kramářských písní. Vystupovali tu pouliční akrobati a žongléři, provazochodci, cirkusoví umělci. Pestrý obraz téhle kdysi proslulé poutě zachytili ve svých dílech přední pražští malíři Quido Mánes, Beneš Knüpfer, a především český malíř a grafik Jan Bedřich Minařík.

Na pražskou Fidlovačku zanechalo ve svém díle také vzpomínku mnoho významných českých literátů a pamětníků. Nesmrtelnou se však stala díky Josefu Kajetánu Tylovi, který ji ztvárnil jako obrázek z pražského života ve hře Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka. Hudbu pro Tylovu hru se zpěvy složil František Škroup. Psal ji u lůžka své umírající ženy, a snad i proto do ní vložil tolik citu. Fidlovačka měla premiéru na scéně Stavovského divadla 21. prosince 1834. Obecenstvu se líbila a pražskými ulicemi začaly brzy znít melodie jejích písniček. Kritika však byla jiného názoru, a tak se hra opakovala jen jednou, aby na dlouhý čas zmizela z repertoáru. Lidé nezapomněli a píseň Kde domov můj z této hry se stala národní hymnou.

Po společenských změnách v roce 1989 se pražské městské části snažily navázat na starou tradici, a tak se objevily opět po dlouhých letech nejrůznější masopustní či svatováclavské veselice nebo vinobraní, a mezi nimi byla i obnovená Fidlovačka.

Její název dnes připomíná Divadlo Na Fidlovačce, které bylo založeno v roce 1921 jako Tylovo divadlo v Nuslích. Stojí právě v místech někdejší ševcovské poutě.