Pouť Fidlovačka (Nusle)

U založení poutě Fidlovačky stál podle legendy sám císař Josef II. Osvícený panovník se prý v mládí vyučil ševcem a na počest tohoto pro korunovanou hlavu nezvyklého činu mu pražští řemeslníci vyrobili a věnovali dokonalý pár bot. Každý z mistrů a tovaryšů na nich udělal kousek vlastní rukou. Císaře dar potěšil a na oplátku poslal ševcům stříbrný stromeček, na jehož větvičkách visely drobné stříbrné ševcovské nástroje. Pražští ševci měli císařův dar ve velké úctě a stavěli si ho na stůl vždy při cechovních zasedáních.

V té době, někdy ke konci 18. století, se ještě pracovalo v sobotu až do večera a někdy i v neděli „po kostele“ až do oběda. Zato ševci drželi tzv. „modré pondělí“. Jednou se mistři usnesli, že modré pondělí zruší a rozhořčení tovaryši zanechali práce, odnesli z cechovní jizby stromek od císaře a projedli a propili ho v nuselské hospodě poblíž mlýna. Zbyla jim z něj jen malá stříbrná fidlovačka na jedné větvičce. Ve skutečnosti je fidlovačka ševcovský dřevěný nástroj na hlazení kůže a jeho název pochází z německého „fiedel“. Tovaryši se s mistry nakonec dohodli, modré pondělky zůstaly zachovány a na počest smíru uspořádali slavnost. Podle zbylého nástroje ji nazvali Fidlovačka. Poté se rozhodli ševcovskou veselici pořádat každoročně ve výroční den onoho usmíření. Brzy se z ní stala nejživější a nejlidovější pražská pouť. Konala se pravidelně vždy první středu po Velikonocích na rozlehlé louce za nuselským pivovarem mezi tehdejšími Dolními a Horními Nuslemi. Je to okolí dnešní Křesomyslovy a Sekaninovy ulice. Obdobnou veselici Slamník (Štrozok) pořádal cech krejčovský v Bubenči.

Toto heslo se nachází na herní trase Folimanka v aplikaci Putování Prahou 2

Vyrazte ven, pojďte si zahrát

Objevte více

Ve starých archiváliích se uvádí, že po Nuselských schodech se na Fidlovačku vždy hrnuly davy lidí, aby si aspoň na chvíli odpočinuli. Prohlíželi si stánky prodavačů balonků a tureckého medu, fíků a datlí, perníkářů, dokonce i zvěřince s „exotickými“ zvířaty. Poslouchali harmonikáře, flašinetáře a zpěváky kramářských písní. Vystupovali tu pouliční akrobati a žongléři, provazochodci, cirkusoví umělci. Pestrý obraz téhle kdysi proslulé poutě zachytili ve svých dílech přední pražští malíři Quido Mánes, Beneš Knüpfer, a především český malíř a grafik Jan Bedřich Minařík.

Na pražskou Fidlovačku zanechalo ve svém díle také vzpomínku mnoho významných českých literátů a pamětníků. Nesmrtelnou se však stala díky Josefu Kajetánu Tylovi, který ji ztvárnil jako obrázek z pražského života ve hře Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka. Hudbu pro Tylovu hru se zpěvy složil František Škroup. Psal ji u lůžka své umírající ženy, a snad i proto do ní vložil tolik citu. Fidlovačka měla premiéru na scéně Stavovského divadla 21. prosince 1834. Obecenstvu se líbila a pražskými ulicemi začaly brzy znít melodie jejích písniček. Kritika však byla jiného názoru, a tak se hra opakovala jen jednou, aby na dlouhý čas zmizela z repertoáru. Lidé nezapomněli a píseň Kde domov můj z této hry se stala národní hymnou.

Po společenských změnách v roce 1989 se pražské městské části snažily navázat na starou tradici, a tak se objevily opět po dlouhých letech nejrůznější masopustní či svatováclavské veselice nebo vinobraní, a mezi nimi byla i obnovená Fidlovačka.

Její název dnes připomíná Divadlo Na Fidlovačce, které bylo založeno v roce 1921 jako Tylovo divadlo v Nuslích. Stojí právě v místech někdejší ševcovské poutě.