Otto Šimánek (Vinohrady)

V dětství žil s rodiči a bratrem Jaroslavem ve Stajištích nedaleko Jihlavy. Později se rodina přestěhovala do pražského Karlína, kde otec pracoval jako vrátný v továrně a matka jako pomocnice v domácnosti.

Za druhé světové války se Otto Šimánek v karlínské Tesle vyučil elektromechanikem. Už od dětství se však zajímal o divadlo. Bez herecké průpravy hrál ochotnicky v Dělnické besedě, po válce založil s Václavem Vaňátkem "Divadlo mladých pionýrů" a odtud se dostal do Divadla 5. května (1946), kde se seznámil s Jindřichem Plachtou, se kterým kočoval v Divadle pod Plachtou. Herecké zkušenosti dále sbíral v různých divadlech a na prknech, které znamenají svět, si zahrál celou řadu velkých rolí. Působil v divadlech v Gottwaldově (Zlíně) (1947–1954), v Ostravě (1954–1958) a roku 1958 dostal angažmá v Městských divadlech pražských, kde vydržel do roku 1990, kdy odešel na odpočinek.

Otto Šimánek byl především divadelní herec a od svých počátků inklinoval k pantomimě, kterou ukázkově prezentoval při ztvárnění postavy klauna Jeana Debureaua ve slavném představení Největší z pierotů v dramatizaci Kožíkova románu v ostravském Státním divadle. Piloval herectví beze slov, práci s gesty a mimikou a tyto atributy hereckého projevu následně bohatě zužitkoval ve své nejslavnější roli Pana Tau. Pantomimu také vyučoval na Pražské konzervatoři a DAMU a jedním z jeho žáků byl i Petr Čepek.

Kromě mimiky, gestikulace a pohybů využíval i svůj hlas. Jako činoherec vynikl v komických i tragikomických postavách. Zahrál si v inscenacích Když se slaví karneval, Ulička odvahy (role Koníčka), Kdo bere, má za tři (Don Gilo), Fiakr číslo třináct (Jobelin), Tři Alberti a slečna Matylda (baron), Obrácení Ferdyše Pištory (profesor Kosterka), Měšťáci (Bessemenov), Pes Lope de Vegy (Otavius), Židle (stařeček) nebo Přelet nad kukaččím hnízdem (Dr. Spivey), ale také Revizor (okresní soudce) v Činoherním klubu.

S filmem navázal Šimánek spolupráci ještě během svého angažmá v Gottwaldově, poprvé se objevil v krátkých osvětových filmech: I andělé ztrácejí trpělivost (r. L. Toman, 1949) a Nedělní dostaveníčko (r. H. Burger, 1954). Jeho celovečerním debutem byla nevelká postava dělníka v tendenčně pojatém sociálním dramatu K. M. Walló Botostroj (1954), natáčeném právě v Gottwaldově. V době ostravského angažmá film Šimánka zcela míjel.  K další filmové práci se dostal až po svém příchodu do Prahy: Vynález zkázy (r. K. Zeman, 1958), Touha (r. V. Jasný, 1958), Všude žijí lidé (r. J. Hanibal, Š. Skalský, 1960), Baron Prášil (r. K. Zeman, 1961), Tři chlapi v chalupě (r. J.  Mach, 1963), Kdo chce zabít Jessii? (r. V. Vorlíček, 1966), Poslední růže od Casanovy (r. V. Krška, 1966), Fantom Morrisvillu (r. B. Zeman, 1966), Konec Agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (r. V. Vorlíček, 1967), Pane, vy jste vdova! (r. V. Vorlíček ,1970), Zítra vstanu a opařím se čajem (r. J. Polák, 1977), Chobotnice z II. patra a Veselé vánoce přejí Chobotnice (r. J. Polák, 1986).

Mimo film vystupoval i v televizních inscenacích (např. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Doktor a běsi, Sedm žen Alfonse Karáska, Služka a král, Šach mat, Trezor nebo Podnájem na Champs Ellysées), také v seriálech (Tři chlapi v chalupě, Sňatky z rozumu, Hříšní lidé města pražského, F. L. Věk, Inženýrská odysea, Arabela, Lucie, postrach ulice, Návštěvníci, Malý pitaval z velkého města, Vlak dětství a naděje, Pan Tau ad.

Díky svému kultivovanému projevu a příjemnému hlasu spolupracoval také s Českým rozhlasem, rovněž se věnoval dabingu. Jeho hlas uslyšíte ve starších verzích dabingu u filmů Četník ze Saint Tropez, Prázdniny v Římě, Byl jsem při tom, nebo ve Vorlíčkově pohádce Tři oříšky pro Popelku, kde nadaboval krále v podání německého herce Rolfa Hoppeho).

Všechny aktivity Otto Šimánka však byly od konce šedesátých let často zastíněny životní rolí, pohádkovou postavou tajemného Pana Tau.  Vysoký, hubený a mlčenlivý chlapík s kouzelnou buřinkou se stal miláčkem a hrdinou tisíců dětských srdcí. Scénář k filmům s netradičním hrdinou, natočenými v československo-německé koprodukci, napsal scénárista a spisovatel dětských knih Ota Hofman, později i společně s režisérem Jindřichem Polákem. Z jejich spolupráce vznikl úspěšný televizní seriál.

Prvních třináct půlhodinových epizod seriálu Pan Tau bylo natočeno v letech 1969–1972; v této první sérii se objevil mimo jiné Jan Werich v roli bohatého pana Violy. Mimořádný úspěch u nás i v německy mluvících zemích si vyžádal dalších třináct dílů natočených v letech 1973–1975. Posledních sedm dílů pak vzniklo v letech 1977–1978. Sestříháním některých dílů z poslední série pak vznikly dva celovečerní filmy, Poplach v oblacích (1978) a Od zítřka nečaruji (1978). Šimánek osobně rád vzpomínal na práci s dětmi a se zvířaty. Po deseti letech od natočení posledních dílů seriálu se tvůrci k titulní postavě vrátili a rozloučili se s ní v posmutnělé komedii Pan Tau (1988).

Otto Šimánek byl dvakrát ženatý S první manželkou Hermínou Jarešovou (zemřela na rakovinu) měl dceru Alexandru. V té době bydlel na Vinohradech v Americké ulici č. 37. Jeho druhou ženou byla od roku 1972 kostýmní výtvarnice a scénografka Ludmila Muchová (*1937), se kterou bydlel také v Praze 2, v ul. Slovenská č. 3. Otto Šimánek zemřel 8. května 1992 ve věku 67 let na rakovinu střev, když předtím úspěšně překonal infarkt a mrtvici.

V Třešti, v jeho rodném městě, v parku nedaleko místa, kde byla lékárna, v níž se herec narodil, stojí od roku 2011 dřevěná jasanová socha zobrazující herce v jeho nejznámější roli s typickým pohybem ruky u klobouku. Autorem je Daniel Stejskal.