František Hrubín (Vinohrady)

Narodil se na Královských Vinohradech jako nejstarší ze tří dětí stavitele Františka Hrubína a Anny, rozené Novotné. Rodina žila v Praze na  Vinohradech v Balbínově ulici (dům, původní čp. 486, již neexistuje, musel ustoupit stavbě budovy Československého rozhlasu). Poté, co otec v roce 1914 narukoval do války, se matka s dětmi přestěhovala do Lešan v Posázaví ke svému otci. Zde malý Hrubín vychodil obecnou školu (1916–1922) a v rodové chalupě, kterou nakonec získal do svého vlastnictví, i později často pobýval. Lešany s okolním krajem se zároveň staly doživotním pramenem básníkovy inspirace (srov. zj. skladby Romance pro křídlovku a Lešanské jesličky). Roku 1922 se s matkou vrátil do Prahy a začal studovat gymnázium, a to postupně ve Slovenské ulici, pak v Truhlářské a nakonec od roku 1928 v Libni, kde v roce 1932 maturoval. Mezitím roku 1929 na čas přerušil studium, aby mohl pečovat o svého dědečka Josefa Hrubína v Břežanech. Po maturitě krátce navštěvoval abiturientský kurs při obchodní akademii, Právnickou fakultu a Filozofickou fakultu UK, studia však nedokončil a v roce 1934 se stal pracovníkem Ústřední knihovny hl. m. Prahy. V roce 1939 se oženil s Jarmilou Holou, narození dcery a syna bylo jedním z podnětů pro řadu veršů a próz pro děti. Z jeho iniciativy byl též po válce založen dětský časopis Mateřídouška (v letech 1945–1950 jej spolu redigoval) a revue o dětské literatuře Zlatý máj. Od května 1945 byl krátce úředníkem Ministerstva informací, od roku 1946 spisovatelem z povolání. Od června 1945 žil v pražské čtvrti Holešovice (dějiště básnických skladeb Proměna a Až do konce lásky), počínaje rokem 1950 často pobýval v Chlumu u Třeboně, jehož okolí se vedle Posázaví stalo dalším výrazným zdrojem jeho tvorby (srov. Můj zpěv, Srpnová neděle). V roce 1956 na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů spolu s Jaroslavem Seifertem otevřeně kritizoval poúnorovou kulturní politiku a emotivně se zastal v té době perzekvovaných i zavřených spisovatelů. V roce 1966 mu byl udělen titul národního umělce.

Zemřel krátce po operaci na zhoubnou chorobu a je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze 2. – Dcera Jitka Minaříková (1940–2020) byla překladatelkou z angličtiny a italštiny, působila rovněž jako redaktorka nakladatelství Albatros; syn Vít Hrubín (1945–1995) vystudoval FAMU a pracoval jako televizní režisér.

Hrubín, který začal psát verše již jako student, do literatury vstoupil pod patronací Josefa Hory a Františka Halase. Svými prvními, již vyzrálými sbírkami (Zpíváno z dálky, 1933, Krásná po chudobě, 1935, Země po polednách, 1937) se etabloval jako básník milostné a přírodní lyriky mámivé melodičnosti. Od konce 30. let, v čase národního ohrožení, lyrismus ustupuje a ve válečných sbírkách Včelí plást (1940), Země sudička (1941), Cikády (1943) a Mávnutí křídel (1944) sílí nadosobní tón a spirituální symboličnost, nacházející oporu v Bohu, vlasti a krajině rodu. Dovršení těchto intencí představují rozsáhlé básnické skladby Chléb s ocelí (1945) a Jobova noc (1945), reagující na válku a oslavující vítězství nad fašismem. Obě první poválečné sbírky (Nesmírný krásný život, 1947; Hirošima, 1948) však popřely jak básníkovu někdejší melodickou kantilénu obratem k civilnímu výrazu a volnému verši, tak apelativnost a důvěřivý patos jeho skladeb válečných, v nichž právě skončenou válku pojal jako gigantický střet staré a nové země, kterou ztotožnil se Sovětským svazem, a založily nové období deziluzivním obratem k situaci moderního člověka, vydaného napospas nejen přirozené pomíjivosti života, nýbrž nově i hrozbě atomové smrti. V důsledku ostré ideologické kritiky, jíž byla Hirošima podrobena, mohl další léta Hrubín publikovat jen překlady (vynikl jako překladatel zejména francouzských básníků Verlaina a Rimbauda, pohádek Ch. Perraulta i staré čínské poezie) a především poezii pro děti. Opíraje se o hluboké porozumění dětské duši, stylizoval Hrubín své básně pro děti po vzoru lidové slovesnosti (zejména říkadel, jež považoval za „prabásně pro děti“) a usiloval o bezprostřednost a hravost projevu, aby jeho říkanky, hádanky, rozpočitadla a písničky, později i větší lyrickoepické básně a pohádky veršem i prózou (srov. Špalíček pohádek, 1957) podporovaly radost dítěte z rytmu a melodie, kultivovaly jeho schopnosti jazykové i zlepšovaly jeho orientaci ve „velkém“ světě. Svou tvorbou pro děti, počínaje sbírkou Říkejte si se mnou (1943), vytvořil novou kapitolu české dětské literatury, jejíž význam je srovnatelný s významem J. V. Sládka.

V druhé polovině 50. let se vrací lyrikou, v níž nad pocity disharmonie života získala převahu hymnická manifestace kladných životních sil (Můj zpěv, 1956; Až do konce lásky, 1961), básnicky plodnější se však ukázala linie mytizující obyčejnou lidskou existenci, k níž náleží rozsáhlé lyrickoepické skladby, polyfonně spájející autobiografickou linii s parafrázemi příběhů převzatých z literatury nebo ústního podání: Proměna (1957), konfrontující svět „sedm let po Hirošimě“ s ikarským mýtem v Ovidiově podání, Romance pro křídlovku (1962), velkolepá syntéza básníkových celoživotních témat (první velká láska a milenčina smrt, nahlížená z perspektivy mýtu, paměť rodu ztělesněná v postavě umírajícího dědečka, posázavská krajina), a  vánoční balada Lešanské jesličky (1970), aktualizující biblickou legendu a starou lešanskou historku.

Při setrvale dominantním postavení lyriky se Hrubínova tvorba od konce 50. let žánrově pluralizovala. Výrazným způsobem zasáhl do vývoje českého dramatu svými hrami Srpnová neděle (1958) a Křišťálová noc (1961), jejichž hlavní přednosti - lyrismus a poetickou atmosféru - kongeniálně vystihly inscenace O. Krejči na scéně Národního divadla. Jejich témata, překonávání životní sterility, vyprázdněnosti, sobectví a strachu i polemika s konzumním způsobem života, ožívají i v složitě strukturované novele Zlatá reneta (1964). Naproti tomu Hrubínovy memoárové knihy evokují svět tradičního venkovanství, jak jej zažil ve svém dětství (U stolu), a podávají portréty význačných moderních českých básníků, z nichž s mnohými uzavřel životní přátelství (Lásky). Intenzivní byla i Hrubínova spolupráce s filmem. Podle jeho námětů a scénářů byly natočeny mj. filmy Vynález zkázy (1958, K. Zeman), Srpnová neděle (1960, O. Vávra), Zlatá reneta (1965, O. Vávra), Romance pro křídlovku (1966, O. Vávra), Panna a netvor (1978, J. Herz) a Oldřich a Božena (1984, O. Vávra). Je též autorem písňových textů v řadě filmů (např. Pyšná princezna, 1952, B. Zeman) a veršovaných komentářů k animovaným a loutkovým filmům H. Týrlové a K. Zemana.