Jan Malýpetr (Vyšehrad)

Jan Malýpetr se narodil 29. května 1815 v Olovnici u Kralup, ale dětství strávil na statku v Klobukách. Jeho otec Antonín Jakub Malypetr byl Klobucký rychtář. Po místní obecní škole nastoupil v desíti letech na německou piaristickou školu a pak gymnázium v Litoměřicích. V letech 1835–36 studoval filosofii a později práva v Praze. Kancelářská práce, ke které se tam připravoval, ho ale nelákala. Stal se vychovatelem dětí Josefa Františka Friče a od roku 1841 učitelem přírodopisu v ústavu profesora Aoise Vocela v Praze. Pozoroval přirozenou touhu dětí po pohybu, což ho vedlo k myšlence vytvořit pro žáky soustavu zábavných i zdraví prospěšných tělesných cvičení. Krátce působil ve Vídni a po návratu v roce 1848 se stal prvním českým učitelem tělocviku, který vyučoval na svém soukromém tělovýchovném ústavu při české hlavní škole Budeč v Panské ulic, později i na staroměstském gymnáziu.

Spolu s J. E. Purkyněm , F. L. Čelakovským a K. J. Erbenem se také podílel na vytvoření českého sportovního názvosloví. Ve svých žácích probouzel i národní uvědomění. V 50. letech se Malýpetrův ústav stal střediskem vznikajícího českého gymnastického hnutí. Cvičili zde i Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner, kteří se zapojili do úsilí, směřujícího k založení české organizace inspirované německým Turnvereinem. Dne 16. února 1862 byla v prostorách jeho školy ustavena Tělocvičná jednota Pražská, posléze přejmenovaná na  Sokol Pražský. Malýpetr se stal jejím prvním cvičitelem.

Později převzal soukromou školu v domě „u Doušů“ na Václavském náměstí a založil druhou na Ferdinandově třídě (dnes Národní). Opakovaně působil jako člen zkušební komise. Zakládal řadu tělocvičen ve městech i na venkovských šlechtických sídlech: 1850 v pražském ústavu choromyslných (dnes Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN v Kateřinské ul.), později na Malé Straně, ve Františkových Lázních, na Peruci  i jinde.

Po čtyřiceti letech působení ve státních školách odešel roku 1888 do důchodu, ale nadále soukromě vyučoval v nadaci hraběte Straky a v ústavu choromyslných. Do pozdního věku si zachoval fyzickou kondici i duševní svěžest, čímž potvrdil platnost zásad, které celý život prosazoval. Pohřben byl na  Vyšehradském hřbitově v hrobě číslo 6-48. Na jeho rodném domě je od roku 1923 pamětní deska s reliéfem.