Jiří Dienstbier starší (Nové Město)

Vystudoval žurnalistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako student vstoupil do KSČ. V letech 1958 – 1969 působil jako zahraničně politický redaktor Československého rozhlasu. Účastnil se demokratizačního procesu a postavil se proti sovětské okupaci v srpnu 1968. Poté byl vyloučen ze strany i Svazu novinářů a byl propuštěn z rozhlasu.  Zapojil se do činnosti v disentu. V roce 1977 stal jedním z prvních signatářů Charty 77, v letech 1979 a 1985 byl jejím mluvčím. v roce 1978 byl jedním ze spoluzakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V letech 1979 – 1982 byl za činnost ve VONS spolu s dalšími disidenty vězněn ( P. Uhl ,  V. Havel ,  V. Benda , O. Bednářová ,  D. Němcová). Po propuštění pracoval např. jako balič knih, noční hlídač nebo topič.

V listopadu 1989 působil v Občanském fóru. Od prosince pak jako ministr zahraničí a místopředseda vlády ve vládě Mariana Čalfy. Působil též jako poslanec ve Federálním shromáždění. Po rozdělení ČSFR se zapojil do české politiky v čele mimoparlamentní strany Svobodní demokraté (později SD-LSNS). Působil jako hostující profesor na několika vysokých školách.  V letech 1998–2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii - Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko, později pracoval pro Reuters Founders Share Company. Odsuzoval zásah NATO v Jugoslávii. V senátních volbách 2008 byl zvolen jako nestraník na kandidátce ČSSD do Senátu na Kladensku. Byl předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost

V roce 2002 obdržel medaili Za zásluhy I. stupně. Jako člen Masarykova demokratického hnutí je rovněž nositelem Čestné medaile TGM za věrnost jeho odkazu.

V době vzniku a podpisu Charty 77 a vzniku VONS bydlel se svojí druhou ženou Zuzanou Dienstbierovou v  Podskalské 8 na Novém Městě. V roce 1983 se přestěhoval na Prahu 1.