Historické střípky (15): O jednom poli (Vinohrady)

„Kdyby byly Vinohrady městem zahrad, jakým by býti měly a mohly, nebylo by s podivem viděti úpravný zahradní domeček, obklopený útulnou zahradou. Ale mezi závratně vysokými činžáky jest to vzácná idyla tento Seidlův domek se sousedním polem.  Jako by někde na venkově…“

Když v zimě roku 1921 zemřela jedna z posledních majitelek Seidlova pole, tak v místním tisku rozhodně neplatila tradiční formulka „o mrtvých jen dobré.“ Vinohradské noviny nenechaly na nebožce, potažmo rodině Seidlových, nit suchou: „Němka paní Seidlová, jako celá její rodina, nenáviděla svého velkoměstského okolí již proto, že bylo české. Ani po své smrti se městu našemu nechtěla vydati, nechala se proto pohřbíti až od Vinohradů dosti vzdálené německé Aši.“ Tento obrovský, po desetiletí z větší části ladem ležící pozemek v centrální části Královských Vinohradů, pravidelně vzbuzoval emoce a závist. Na délku byl pozemek vymezen  přibližně ulicí Slezskou a dnešní Vinohradskou třídou. Východní strana pole končila u   Městské tržnice. Západní strana pozemku pak zasahovala prakticky do bezprostřední blízkosti dnešního náměstí Míru. Právě zde se ještě po první světové válce nacházela rozsáhlá okrasná zahrada a stará vila: „Hrubé bezohlednosti dopouští se vlastníci Seidlovy zahrady, kteří jako někde na vsi drží si k hlídání objektu dva psy, rušící celé noci divokým štěkotem klid středu města. Obecní úřad policejní měl by nejrázněji zakročiti.“ Pohled na Seidlovo pole se zmíněnou budovou a zahradou zachycuje pohlednice ze začátku dvacátého století pod textem. Většina rozsáhlého pozemku ležela ladem. Tak jak během desetiletí v jeho okolí postupně přibývala souvislá městská zástavba, a původní zahrady a usedlosti nahrazovaly bloky činžovních domů, rostla samozřejmě cena pozemku. Přesto jeho vlastníci po desetiletí odolávali všem nabídkám na jeho prodej.

Toto heslo se nachází na herní trase Královské Vinohrady v aplikaci Putování Prahou 2

Vyrazte ven, pojďte si zahrát

Objevte více

Kromě vinohradské obce o koupi Seidlova pole usilovali mnozí vinohradští podnikatelé. O koupi pozemku se ucházela také Záložna Vinohradská, která v sousedství začátkem dvacátého století zakoupila Eichmannovu zahradu, která do té doby tvořila severní stranu dnešního náměstí Míru. Asi mnohé čtenáře překvapí, jak tato lokalita Prahy 2 tehdy vypadala. Mnohým obyvatelům města byl trnem v oku neutěšený stav samotného pole, které dlouhodobě sloužilo k ukládání odpadu všeho druhu: „Netrpte, aby služky vaše vysýpaly popel a odpadky na úhor, netrpte dětem metání kamení a roznášení nečistoty po poli. Drobný úklid okolo Seidlova pole může naše obec prováděti, celková péče o toto soukromé smetiště ji však rozhodně nepřináleží!“ Někdy se o hrubý „úklid“ pole postaralo samo počasí: „Vyčištění příkopu u Seidlova pole obstaral tento týden v úterý bezplatně mohutný liják, jenž odplavil kupy smetí a mastných papírů, které, kdoví jak dlouho, byly by se tam ještě povalovaly.“ Další vydatný déšť ovšem uvedl pozemek opět do původního stavu: „Ozdobě Královských Vinohradů, tzv. Seidlovu poli, dostalo se nové krajky. Příkop podél třídy Jungmannovy zanesl se po nedávných deštích blátem, štěrkem, dlažebním kamenem, starými hrnci, pekáči, papíry, slámou a roštím. Vskutku dekorace non plus ultra!“

Ještě v březnu 1920 si můžeme  o poli přečíst následující: „Seidlovo pole, nebude-li ještě letos zaplaveno stavebním ruchem, mělo by se ukliditi. Tak, jak dnes leží, je ostudným hnojištěm uprostřed města, nebezpečným pařeništěm infekcí uprostřed nejlidnatější pražské čtvrti.“ Ovšem v té době se již daly věci do pohybu. Nejprve nám již známá Záložna Vinohradská od obce zakoupila  pozemky, které přímo hraničily se Seidlovým polem. Tyto výměrou nevelké parcely měly doslova strategický význam, neboť bez nich bylo Seidlovo pole jako stavební parcela prakticky bezcenné: „Poněvadž nebude je lze zastavěti jinak, než sloučením s pozemky Seidlovými, jest naděje, že Seidlův vzdorolán, hyzdící dosud svojí pouští a nečistotou velkoměstský ráz Královských Vinohradů, bude konečně někým získán a zastavěn.“  Začátkem října 1919 došlo k prodeji samotného Seidlovo pole. Novým majitelem se nestal nikdo jiný než vinohradský velkouzenář Emanuel Maceška, který o koupi pozemku v bezprostřední blízkosti svého podniku patrně dlouho uvažoval. Vinohradské listy toto překvapivé rozuzlení okomentovaly následovně: „Pole koupil továrník a velkostatkář Emanuel Maceška. Tedy nikoliv obec, ani Záložna Vinohradská jenž drahně času usilovaly o získání tohoto kompleksu, který stavebně i finančně patří v dnešní době k nejcennějším na celé zdejší půdě.“

Emanuel Maceška se poté dohodl s předsedou záložny a dlouholetým vinohradským starostou Aloisem Burešem, o koupi tolik potřebných okrajových částí pozemku. Pole nyní tvořilo jeden celek, který bylo možné postupně rozparcelovat na stavební pozemky. Emanuel Maceška si nakonec ponechal malý pruh pozemku přiléhající k městské tržnici, na kterém později vybudoval svůj obchodní a obytný palác s biografem, restaurací a kavárnou. Zbývající části pozemku výhodně rozprodal. V souvislosti s parcelací pole v novinách pravidelně objevovaly různé senzační a „zaručené“ zprávy: „Z krásného plánu brzkého zastavění obchodními a hotelovými budovami není nic, protože pan továrník Maceška prodal pozemek jakés spekulační společnosti, která prý jej prodala dalšímu spekulantu a tento opět dalšímu. Že každým prodejem cena pole roste, jest pochopitelno.“ Parcelace pozemku se ale nakonec stala skutečností a v průběhu několika málo let na bývalém Seidlově poli, na místech, kde ještě nedávno vítr zdvihal prach a odpadky, a vinohradské děti chodily v zimě sáňkovat, vyrostly reprezentativní  budovy v nichž našlo své sídlo  několik institucí a úřadů mladé republiky: „Na Seidlově poli kácejí se topoly. Jde snad o první předzvěst počínajícího stavebního ruchu na seidlovském vzdrolánu? Nejvyšší čas! Stát jemuž patří dnes hořejší část pole, mohl by se již věru dáti do díla.“ Parcelací a následnou zástavbou Seidlova pole tak prakticky vyvrcholil proces stavebního vývoje území Královských Vinohradů do podoby kterou známe dnes.

Pozn. red.: Dnes zde stojí Hasičský dům, Dům zemědělské osvěty, bodova Čs. tabáková režie (dnes Městský soud), Radiopalác, palác Orbis a Maceškův palác. 

DOPORUČENÍ: Pokračování na téma Seidlovo pole najdete ve střípku č. 42: Cihly místo hlíny