Julius a Adolf Halmanovi: Výzdoba domu na náměstí Míru čp. 1219/2

Z historie

Na severní straně náměstí Míru můžeme obdivovat řadu majestátních domů, honosících se zdobností a elegancí novobarokního slohu. Původně se v těchto místech rozkládala Eichmanova zahrada, zvaná též Štikovna. Zásluhou Záložny vinohradské došlo k vykoupení bývalé zahrady Eichmanky a k jejímu rozparcelování. Městští radní tak mohli začít s plánováním výstavby městského divadla spolu s reprezentativní zástavbou severní části náměstí. Tyto domy měly spolu se skvostnou budovou divadla dát náměstí důstojný a přitom luxusní ráz, symbolizující rozmach mladého města.

Architektonickou soutěž na divadlo a současně na podobu severní části náměstí vypsalo město Královské Vinohrady v roce 1902. Téhož roku, dne 3. září, vyšla v čísle 9 prvního ročníku časopisu Architektonický obzor krátká zpráva: „Vyřízené konkurence. Soutěž na podání návrhů domovních průčelí ve skupinách domů na severní straně nám. Purkyňova (dnešního náměstí Míru) na Kr. Vinohradech. Došlo 12 návrhů. I. cena 1000 K udělena návrhu s heslem „Mladá Praha“ od arch. Jos. Pospíšila na Kr. Vinohradech“

Architekt

Vítěz soutěže, architekt na Královských Vinohradech Josef Pospíšil, se zásadním významem podílel v prvním desetiletí 20. století na vzhledu Královských Vinohrad.  Kromě domů mezi Ibsenovou a Italskou ulicí projektoval i budovy ve Slezské čp. 1297/3, 1324/44, 1333/46, 1345/48, v  Korunní 1295/55 a 1296/57, v  Římské 1276/36. Projektoval domy v ulici U Havlíčkových sadů a na východní straně Riegrových sadů (dnes Chopinova ulice). Skoro by se dalo říci, že většina domů v Korunní ulici, v ulici Na Švihance a dnešní Slavíkově ulici, pokud má neobarokní fasádu, je dílem architekta Josefa Pospíšila. A na výzdobě těchto domů se ponejvíce podílel štukatérský a sochařský ateliér bratří Halmanů.

Stavebník

Bylo zřejmé, že domy budou určeny pro tehdejší smetánku Vinohrad. Osoby vážené a movité. Takový byl zajisté architekt a stavitel a pozdější starosta města Alois Bureš a jeho příbuzní Otokar Bureš, Karel Bureš a Antonín Bureš.

Stavitel a architekt Alois Bureš, civilní inženýr a stavební podnikatel, se narodil 19. února 1849 v Kolíně, zemřel 9. září 1923 na Vinohradech. Stavitelem se stal dle výnosu místodržitelství a magistrátního výměru dne 6. března 1877 pro Prahu. Tehdy již bydlel na Královských Vinohradech ve Vocelově ulici čp 602/3, od roku 1886 bydlel již v dnešní Londýnské ulici čp. 160/48. Na Královských Vinohradech se stal členem zastupitelstva a starostou tohoto města. V roce 1898 obdržel rytířský kříž řádu Františka Josefa. V letech 1902–1903 stavěl dům čp. 1220/3 a 1219/2 na severní straně náměstí Míru, přičemž na obou stavbách spolupracoval se svým synem Otokarem (Otto) Burešem. Ten se narodil 23. května 1875 na Královských Vinohradech a zemřel v roce 1931. Pozemní stavitelství studoval na české technice v Praze v letech 1894–1896 a pak přešel na vídeňskou techniku, kde od roku 1897 navštěvoval kurzy stavitelství. Jako první z řad architektů a stavitelů získal roku 1907 titul doktora věd technických. Jednou z jeho prvních prací byla spolupráce s otcem Aloisem na zmíněném nárožním domě na náměstí Míru a jako architekt a stavitel se uplatnil při realizaci mnoha domů v Praze a například stavěl i dům čp. 1703/30 ve vinohradské  Lužické ulici.

Alois Bureš byl v roce 1878 zvolen do vinohradského zastupitelstva a o dva roky později se stal členem městské rady a starostou byl zvolen v roce 1912 a úřad vykonával až do konce června 1919.

Dům Štikovna  Aloise Bureše

Ze zmíněného bloku domů na severní straně náměstí Míru je nejhonosnější Burešův rohový dům při křížení starých cest, nyní ulic Anglické( resp. nám. Míru) a Italské. Nárožní dům  čp. 1219 má adresy Italská 2, Anglická 27 nebo náměstí Míru 2.

Průčelí v Italské ulici krášlí portál s  atlanty. Atlanti (v jednotném čísle Atlas) jsou obří postavy, nahrazující hlavně v barokní architektuře zejména u portálů a balkonů nosný článek. Název pochází od mytologického obra Atlase, který vzpíral nebeskou klenbu.

V nároží jsou umístěny čtyři sochy historických postav, budova je ozdobena rozeklaným pedimentem neboli frontonem, což je štítový nástavec, zednářským štítkem a zlatě vyvedenými letopočty 1902 a 1903. V erbu jsou iniciály Aloise Bureše AB. Jako autoři sochařské výzdoby jsou uváděni bratři Halmanovi a Jaroslav Jindřich Vorel, s nimiž architekt Josef Pospíšil spolupracoval na výzdobě i dalších vinohradských domů.

Na starších pohlednicích je ještě čitelný nápis Štikovna na fasádě domu do náměstí Míru. Štikovna byl starší název pro Eichmanku, kterou koupil Julius Eichman v roce 1852. Název Štikovna získala usedlost po roce 1799, kdy ji získal Jiří Nebeský, majitel pivovaru U Modré štiky, který se nacházel v nárožním domě na rohu Liliové a Karlovy ulice čp. 180/20 na Starém Městě. Posledním sládkem pivovaru byl Eduard Nebeský. Pivovar s hostincem zanikl v červnu 1903 a na zbořeništi byly vystavěny novostavby v Liliové ulici čp. 1069/16 a čp. 1070/18.

Sochaři a štukatéři

Ateliér sochařů a štukatérů bratří Julia , Adolfa a Emanuela Halmanových  se původně nacházel v  Šumavské ulici a později v ulici Nitranské na Královských Vinohradech. Jejich práce zdobí celou řadu novobarokních fasád na Královských Vinohradech a Novém Městě. Na Vinohradech jsou to procovské novobarokní domy zejména na náměstí Míru a v jeho okolí a na Novém Městě v ulici Na Výton i, Podskalské a Gorazdovy. Bratři Halmanové úzce spolupracovali s významným českým architektem Josefem Pospíšilem, který po "novobarokním období" na Královských Vinohradech, odcestoval do Bosny, kde pak pracoval v technické kanceláři a podílel se na vzniku prvního urbanistického projektu Sarajeva, ale to již zcela opustil navrhování novobarokních staveb.