Josef Fanta: Náhrobek Zdeňka Fibicha a náhrobek Richarda Fibicha, Vyšehradský hřbitov, hrob. č. 6-137 a 6-134 (Vyšehrad)

Zdeněk Fibich s manželkou Betty Fibichovou jsou na Vyšehradském hřbitově pochováni v samostatném hrobě, zatímco ob dvě hrobová místa se nachází velice podobný hrob, jen s menším pylonem, v němž je uložena první Fibichova žena Růžena a dcerka Elsa, syn z druhého manželství Richard Fibich a dalších příbuzní.

Zdeněk Fibich patří spolu s  Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem mezi zakladatele české národní hudby. Mimořádně hudebně nadán, komponoval už od dětství. Ve čtrnácti letech dirigoval svou vlastní symfonii, o rok později začal komponovat operu. Studoval na pražské konzervatoři, soukromě se učil u Bedřicha Smetany. Ve studiích pokračoval v Lipsku, Mannheimu a v Paříži. Krátký čas pedagogicky působil ve Vilniusu v Litvě. Po návratu do Prahy se věnoval převážně vlastní tvorbě, pedagogické činnosti a občas dirigoval v Prozatímním divadle. Na sklonku života přijal nakrátko funkci dramaturga v Národním divadle. V rozsáhlém díle, které zanechal, se nachází symfonie, klavírní skladby, sedm oper, scénická i koncertní melodrama, což byly v jeho době útvary ojedinělé, i symfonické básně. Jeho nejznámějším dílem je Poem, což je část selanky V podvečer. Stejně jako jeho učitel a vzor Bedřich Smetana se i Fibich stal terčem úroků zpátečníků a jeho dílo bylo často proskribováno. Řádným členem České akademie věd a umění se stal 18. října 1900.

První manželkou Zdenka Fibicha byla Růžena Hanušová (1851–74), po její smrti se oženil s její starší sestrou Betty, českou operní zpěvačkou, která v roli Radmily vystoupila jako první na scéně Národního divadla v Praze. Spolu měli syna Richarda, pojmenovaného tak na paměť hudebního skladatele Richarda Wagnera.  Druhé manželství Zdeňka Fibicha a Betty Hanušové bylo uzavřeno v říjnu 1875. První Fibichovou ženou byla tedy Růžena Hanušová-Fibichová, s níž měl dvě děti, dvojčata, Richarda a Elsu. Richard zemřel krátce po porodu a následně onemocněla i Růžena Fibichová. Před smrtí (4. října 1874) bylo jejím posledním přáním, aby se o Elsu (zemřela ve dvou letech v roce 1876) staral Zdeněk Fibich společně s její starší sestrou, Betty Hanušovou. Nový svazek tak vznikl především na základě přátelství, tolerance a důvěry, nikoli z lásky či touhy. Oba novomanželé se znali již několik let z profesního prostředí. Bydleli v rohovém domě u Národního divadla (Ostrovní ulice 1). Z jejich vztahu vzešel syn Richard, pozdější významný báňský lékař.

Fibich byl od dětských let vášnivým sběratelem motýlů, které do své sbírky jednak kupoval, jednak sám chytal. Své znalosti rozšiřoval studiem odborné literatury, a protože kromě hudebního měl i výrazný malířský talent, své exponáty zachycoval v kresbách. Vznikla tak série umělecky i vědecky dokonalých ilustrací. Do konce svého života nashromáždil Fibich zhruba 5000 exponátů a tuto rozsáhlou sbírku po jeho smrti syn Richard věnoval Národnímu muzeu v Praze. Jedna černá kazeta s motýly a brouky v původním stavu je ovšem k vidění v pozůstalosti Zdeňka Fibicha ve sbírkách Českého muzea hudby.

Syn Richard Fibich absolvoval Akademické gymnázium v Praze, nastoupil na pražskou lékařskou fakultu, na níž ho po otcově odchodu od rodiny udržela matka. Po promoci 1900 nastoupil na kliniku prof. K. Maydla, poté absolvoval stáže na vídeňských klinikách a podnikl studijní cestu do Francie. Po návratu se na návrh prof. Rudolfa Jedličky, u něhož pracoval, stal řídícím lékařem Schwarzova ortopedického ústavu v Praze. V roce 1910 přijal funkci lékaře v Březových Horách u Příbrami, kde byl posléze jmenován vrchním báňským lékařem v příbramských dolech. První světové války se účastnil jako vedoucí chirurg na jižní frontě, po válce se vrátil do Březových Hor. Od roku 1901 publikoval česky, německy i francouzsky, a přestože oponoval i uznávaným autoritám, jeho názory a chirurgické metody si získaly respekt v odborné veřejnosti. V roce 1927 byl jmenován honorárním docentem Vysoké školy báňské v Příbrami. V Březových Horách pracoval téměř třicet let. Za okupace odešel do předčasné penze a odstěhoval se do Prahy. Poté co byl jeho syn Zdeněk umučen v Terezíně, postaral se o jeho tři osiřelé děti. Podlomené zdraví už mu nedovolilo vrátit se zpět k lékařské profesi.

Josef Fanta (1856–1954) se po studiích stal při stavbě Národního divadla asistentem architekta Josefa Zítka. Působil jako asistent na České technice, později se stal profesorem na ČVUT. Autorsky se podílel na stavbách Hlávkových kolejí nové budovy Nádraží císaře Františka Josefa ( Hlavní nádraží), domu Hlaholu v Praze nebo Mohyly míru u Slavkova. Zabýval se také rekonstrukcemi památek, např. kostela sv. Václava na Zderaze..