Jiří Němec (Nové Město)

Jiří Němec pocházel z intelektuální pražské rodiny. Jeho dědečkem byl známý prvorepublikový nakladatel František Borový, byl též prasynovcem předního germanisty, literárního vědce a básníka Otokara Fischera. Po maturitě (1951) začal studovat na Lékařské fakultě UK, přestoupil však na FF UK, obor zdravotnické psychologie. Na univerzitě se poznal se svojí budoucí ženou Danou Němcovou, roz. Valtrovou, se kterou se oženil v roce 1955. Po promoci (1958) nastoupil jako klinický psycholog na pražské Foniatrické klinice. Jeho intelektuální profil se formoval především v prostředí bytových a klinických kruhů (navštěvoval soukromý seminář evangelického teologa, profesora J. L. Hromádky, později též seminář filozofa Jana Patočky, sblížil se s teologem, filologem a literárním historikem, profesorem Josefem Vašicou, i s obdobně orientovaným generačním druhem Ladislavem Hejdánkem) a vášnivým samostudiem a četbou, vstřebávající klasické i aktuální evropské filozofické a teologické myšlení, které neladilo s oficiální ideologií (četba Nového zákona, děl Tomáše Akvinského či filozofů a myslitelů Gabriela Marcela, Roman Guardiniho, C. F. von Weizsäckera a především Pierra Teilharda De Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací). Teprve s postupnou liberalizací společenských poměrů v šedesátých letech se Němcovy aktivity rozšířily i do veřejného prostoru.

V roce 1963 spoluzakládal Ekumenický seminář v Jirchářích, který se při Komenského bohoslovecké evangelické fakultě (pod záštitou profesorů J. B. Součka a J. L. Hromádky) stal jedním z nejvýraznějších center duchovního dialogu a obnovy náboženského a kulturního života české společnosti v 60. a na počátku 70. let 20. století. Němec uváděl do českého prostředí podněty II. vatikánského koncilu, překládal, přednášel, patřil ke kmenovým spolupracovníkům časopisu Tvář, jejíž profil spoluutvářel svými texty (psal příznačně o „outsiderech“ české literatury, o Ladislavu Klímovi, Jakubu Demlovi či Josefu Florianovi), především však v roli iniciátora a zprostředkovatele myšlení, jež se vymykalo domácímu prostředí (orientoval se na významné duchovní postavy německé a francouzské jazykové oblasti, což dokládá mj. jím uspořádaný sborník Bolest a naděje (Deset esejů o osobním zrání), jenž stačil vyjít ještě na začátku normalizace, zatímco jeho překlad Heideggerova textu O pravdě a Bytí mohl vyjít až v roce 1993).  

Na počátku normalizace, v roce 1969 , se Jiří a Dana Němcovi společně se svými sedmi dětmi přestěhovali z Košíř do rozlehlého bytu v Ječné ulici č. 7 , který se stal „jedním z pražských 'salonů', kde se neoficiálně přednášelo a diskutovalo a kde byl vítán každý, kdo přicházel se snahou něco se dozvědět“ (Petruška Šustrová). V „Jéčku“, jak se „nejdůležitějšímu bytu v normalizačním Československu“ přezdívalo, se odehrála řada filozofických a náboženských přednášek, rockových koncertů i mejdanů, stal se místem, v němž se intelektuální disent setkal s „veselým ghettem“ undergroundu, neformálním prostorem přátelské otevřenosti a inspirace, doslova oázou svobody. Pravidelně sem docházeli či tu přechodně žili mj. Ivan Jirous, Věra Jirousová, Pavel Zajíček, Sváťa Karásek, Charlie Soukup, Vráťa Brabenec nebo Mejla Hlavsa, který si tu našel manželku Janu Němcovou, se kterou tady pak několik let žil (pět let po smrti, v roce 2006, mu u vchodu domu byla odhalena originální pamětní deska Viktora Karlíka, která po vhození mince zahrála Mochomůrky bílé, než ji v roce 2011 odcizili lupiči kovů). Postupně se tento byt proměnil v jedno z opozičních duchovních a politických center, kde se sbíraly podpisy pod petice za propuštění politických vězňů, kam se chodilo po skončeném výslechu či z vazby, kde se vítali navrátilci z vězení, odkud se „spolurežírovala“ kampaň na obranu při procesu proti skupině The Plastic People of The Universe. O ní byl již jen krok ke vzniku Charty 77, k jejímž prvním signatářům Němec patřil. Následoval vyhazov z foniatrické kliniky, po němž nastoupil jako noční hlídač.

Od června do prosince 1979 byl v souvislosti s procesem proti VONS internován ve věznici v Ruzyni. Dopisy, které odtud psal své manželce Daně, svým dětem a přítelkyni Věře Jirousové, byly později - společně s jeho esejí Nové šance svobody, která byla v okruhu českého undergroundu považována za svým způsobem programovou - publikovány v knize Dopisy z Ruzyně (2011), která představuje originální dobové svědectví, jemuž přídech nezaměnitelné absurdity dodává skutečnost, že korespondence mezi manžely byla vedena uvnitř vězeňského systému, protože Dana N. byla rovněž ve vazbě. V tíživé atmosféře stupňujícího se tlaku STB, která jej zahrnula do své vypuzovací, vystěhovávací akce Asanace (odposlech v zaměstnání mu však zavedla už v roce 1962), se v roce 1983 rozpadá manželství s Danou a Němec odjíždí do vídeňského exilu, kde najde místo v Institutu für die Wissenschaften vom Menschen (Ústav pro vědy o člověku) a pracuje na vydávání spisů a bibliografie Jana Patočky. V roce 1987 obdrží ve Vídni titul doktora filozofie.

Když se po listopadu 1989 vrátil do vlasti, vedl nejprve Ústav humanitních věd při I. lékařské fakultě UK, od roku 1993 přešel jako vědecký pracovník do Filozofického ústavu Akademie věd ČR a přes zhoršující se zdravotní stav opět psal (soubor esejů Únos Európy, na němž spolupracoval s Martinem Hyblerem /1995/), editoval (soubor esejů německého filozofa P. L. Landsberga Zkušenost smrti /1990/), překládal (Teilhard de Chardin či H. D. Gadamer).

Jiří Němec sice „po sobě nezanechal žádné sebrané spisy se zlatou ořízkou“ a po většinu svého života se „musel - ke škodě české společnosti - realizovat jen v těch velmi těsných hranicích, které byly v rámci ruského koloniálního systému vymezeny nezávislému myšlení“, jak to vyjádřil Němcův spolupracovník z Tváře Bohumil Doležal, jako figura iniciační a zprostředkovatelská však v dějinách českého myšlení zanechal stopu z nejvýraznějších a nejosobitějších. O šíři jeho intelektuálních zájmů a mimořádnosti jeho vzdělanosti nejen ve filosofii a teologii, nýbrž i literatuře, výtvarném umění i filmu, podávají svědectví posmrtně vydávané Zápisníky, jakýsi intelektuální deník, v němž si – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – od srpna 1961 do roku 1978 zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu a obojí pak činil předmětem vlastní reflexe (dosud péčí nakladatelství Triáda vyšly svazky Zápisníky I a II). Představují jej jako originálního myslitele, který byl po léta jednou z nejvýraznějších osobností českého intelektuálního prostředí a disentu, jedním z iniciátorů českého undergroundu. Jako typický projev české ironie a sebeironie lze vnímat „žert“ režiséra Jana Němce, který svému jmenovci (a bratranci) v proslulém filmovém podobenství O slavnosti a hostech (1966) přidělil jednu z hlavních postav: přitakávače.