Kostel sv. Petra a Pavla (na Zderaze) (Nové Město)

Historie

Podle Hájkovy kroniky roku 899 kníže Bořivoj „skrze nějaké divné vidění aneb božské rozkázání malou kapli na návrší mezi Prahou a Vyšehradem dal založiti a ve jménu sv. apoštolů Petra a Pavla posvětiti, tu kdež nyní slove na Zderaze“. Přidržme se však doložených faktů. Klášter Křížovníků Jeruzalémských založili bratři Kojata a Všebor, synové Hrabišovi z rodu pánů z Riznburka. V roce 1228 Kojata z Hrabšic daroval křížovníkům část svých majetků, včetně lokalit kolem Zderaze a se svým bratrem Všeborem založili nedaleko Zderaze románský kostel s klášterem. Řád křížovníků prosperoval a dal si postavit nový kostel s konventní budovou. Během husitského hnutí křížovnické probošství zaniklo a konvent s kostelem byl 5. srpna 1420 zcela zbořen. Mniši se vrátili roku 1438, ale řád nadále již jen živořil, až a v roce 1531zcela zanikl. Téhož roku byla zderazská kanonie převedena na ženskou křížovnickou větev, když sem byly povolány jeptišky ze Světce u Bíliny. Od roku 1573 se sem navrátili probošti, obyčejně samotní.

Po Bílé hoře došlo k vzestupu řádu a po třicetileté válce k plné obnově konventu.

Tento obsah se nachází v jedné z našich her Posouvací hlavolam - kostely

Vyzkoušejte si Vaše znalosti v některé z našich her

Hrát

Výstavba nového kostela

 Kostel byl však stále v rozvalinách, až v roce 1699 odkázal novoměstský občan Daniel Mazánek na stavbu chrámu značné jmění a značný obnos věnoval na přímluvu probošta Jana B. Steinmanna i císař Karel VI. (1685–1740) a další měšťané.  Základ nového kostela sv. Petra a Pavla byl položen 14. listopadu 1715 svatovítským děkanem Bohumírem Hebstem. Vysvěcení proběhlo roku 1721. Kostel přestavěl podle svého návrhu do barokní podoby geniální barokní stavitel Jan Blažej Santini-Aichel. Půdorys chrámu ukazuje nevšední řešení chrámu ve dvou polích s užším presbytářem zakončeným polokruhovým závěrem. Nelze vyloučit, že tato dispozice byla jen částí rozsáhlejšího projektu.

Klášter byl zrušen Josefem II. dne 24. července 1784 a klášterní pozemky byly předány c. a k. eráru, který je předal armádě jako kasárna. Kostel sloužil jako vojenská kovárna a zdejší fara byla přenesena k sv. Vojtěchu. V letech 1871–1874 byl na místě kláštera postaven komplex budov ČVUT.  Kostel sv. Petra a Pavla byl potom využíván jako vojenské skladiště a do roku 1902 sloužil jako sklad dekorací Národního divadla. František Ruth ve své Kronice královské Prahy a obcí sousedních (svazek III, strana 1155) popisuje z té doby kostel takto: „Baroková tato, krásná a vysoká stavba posud uvnitř má zbytky maleb; budova jest velmi pěkně zachována, mimo opadalou omítku.“ V roce 1904 byl klášter v rámci pražské asanace zbořen. Dochovala se z něj budova probošství č.p. 269/4  v ulici Na Zderaze, kaple Božího hrobu u ulice Na Zbořenci, zeď postavená jako hranice oddělující prostor využívaný armádou od prostoru určeného k duchovním účelům mezi budovami E a G v areálu ČVUT. Dále se ze zbořeného kostela dochovaly fragmenty zdiva a lomených gotických oblouků a původní dřevěná vrata v průjezdu domu 276/II. do ulice Na Zderaze. Na fasádě domu ze dvora je možné pozorovat dvojitý kříž. Při rekonstrukci suterénních prostor v budově E, které nyní slouží Fitcentru, byla objevena středověká studna a doplněno chybějící roubení a ozdobná mříž, takže tvoří netradiční doplněk interiéru posilovny. Voda ze studny je považována stále za kvalitní a byla pitná i v obdobích epidemií moru a cholery, ale nyní je vstup do ní zakryt.Na historii kláštera upomíná deska umístěná vedle brány probošství.

Architekt

Jan Blažej Sanitni-Aichel (Johann Blasius Sanitini-Aichel /Eichel/ či italsky Giovanni Santini) byl český barokní architekt italského původu. Narodil se 3. února 1677 (na den sv. Blažeje) v Praze, pokřtěn byl hned následujícího dne v katedrále sv. Víta. Zemřel 7. prosince 1723 v Praze, pochován byl na hřbitově u sv. Jana Křtitele v Oboře ve Šporkově ulici na Malé Straně. Na zdi bývalého hřbitova na počátku Šporkovy ulice je umístěna Santiniho pamětní deska. Byl synem pražského kameníka Santina Aichela a Alžběty, rozené Thimové. Přes vrozenou tělesnou vadu (částečné ochrnutí těla) se vyučil kameníkem, ale studoval i malířství. Během studijních cest v Evropě získal v Itálii kvalifikaci architekta. Od roku 1700 se usadil v Praze na Malé Straně, kde vlastnil Valkounský dům v Nerudově ulici č.p. 211/14. V roce 1705 získal malíř a architekt Santini-Aichel měšťanské právo. V té době již několik let realizoval a projektoval stavby. Jeho sakrální budovy patří mezi barokní klenoty na území Čech. V roce 1707 se oženil s Veronikou Alžbětou, s níž měl čtyři děti. Tři chlapci však zemřeli na souchotiny v dětském věku a jen dcera Anna Veronika (*1713) se dožila dospělosti. V roce 1720 zemřela manželka Veronika Alžběta a Santini-Aichel se oženil se šlechtičnou Antonií Ignatií Chřepickou z Modliškovic. Sňatek mu zajistil vazby na šlechtu i vyšší církevní hodnostáře.

S jeho pozoruhodným dílem se můžeme setkat například na zámku Karlova Koruna, v kladrubském klášteře, v kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedleci u Kutné Hory, v Mariánské Týnici, v chrámu ve Křtinách u Brna, v klášteře Plasy, v Kolovratském paláci na Malé Straně, v kostele sv. Václava ve Zvoli, sv. Petra a Pavla v Bobrově a na mnoha dalších místech…