Milada Horáková (Vinohrady)

Milada Horáková, roz. Králová, se narodila na samém počátku 20. století. Rodina, která se řadila k Masarykovým přívržencům a odpůrcům rakouské monarchie, bydlala na Královských Vinohradech v dnešní Rumunské č. 18/22 (roh ulic Rumunská, dříve Vávrova x Bělehradská, dříve Havlíčkova). Milada byla pokřtěna v kostele sv. Ludmily (4. ledna 1902). Měla tři sourozence, ale dva z nich zemřeli v dětství na spálu. Také matka předčasně zemřela a Milada se pak starala o svou o 16 let mladší sestru Věru.

M. Horáková studovala vinohradské gymnázium (v Korunní ul.), ale účastnila se protirakouských demonstrací, a proto byla vyloučena. Přestoupila na dívčí lyceum ve Slezské ulici, kde v roce 1921 maturovala, poté studovala práva. Promovala v roce 1926. V roce 1924 vstoupila do Ženské národní rady a záhy se stala klíčovou osobností hnutí. Prosazovala zrovnoprávnění žen v legislativě, spolupracovala na novém občanském zákoníku. Od r. 1929 byla členkou České strany národně sociální, mj. ještě členkou Čsl. červeného kříže a dalších spolků. Pracovala na pražském Ústředním sociálním úřadu v odboru pro mládež.

Toto heslo se nachází na herní trase Milada Horáková v aplikaci Putování Prahou 2

Vyrazte ven, pojďte si zahrát

Objevte více

S manželem Bohuslavem Horákem měli dceru Janu. Poznala ho během studia a díky jeho vlivu přestoupila z římsko-katolické církve k evangelíkům. Svatba se konala 15. února 1927 v Českobratrském evangelickém sboru na Královských Vinohradech (Korunní 60). B. Horák byl zemědělský ekonom a pracoval v Československém rozhlase, později jako programový ředitel. Za války byl zatčen gestapem; přežil i pochod smrti. Po zatčení své ženy se nějaký čas schovával u evangelických bratří, poté se mu podařilo utéct do Německa, v roce 1951 získal povolení vystěhovat se do USA. Tam žil a v roce 1976 zemřel. Jejich dcera Jana Kánská (roz. Králová) žila nejprve u své tety Věry, nesměla ale studovat a v roce 1968 se vystěhovala za otcem do USA. Sestra Milady, Věra Králová-Tůmová, se po roce 1989 angažovala v Masarykově demokratickém hnutí.

Za druhé světové války Milada Horáková působila dál v Ženské národní radě a pomáhala českým uprchlíkům z pohraničí; v odbojové organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme a v další organizaci Politické ústředí. Zajišťovala tajné byty, hledala spolupracovníky, získávala zpravodajské informace. Dne 2. 8. 1940 byla zatčena gestapem a tvrdě vyslýchána. Po dva roky byla týrána v Pankrácké věznici a na Karlově náměstí, poté byla převezena do Terezína. Byla to velmi silná žena, která mučení nepodlehla. Po čase tady vedla oddělení pro nemocné a měla volnější pohyb po táboře. V roce 1944 byla převezena do Lipska, postavena před soud v Drážďanech, kde se sama hájila v německém jazyce. Unikla jen o vlásek trestu smrti a ve věznici poblíž Mnichova se nakonec dočkala příjezdu americké armády.

V roce 1945, po návratu do Prahy hned v květnu, vstoupila do vedení obnovené ČSNS a stala se poslankyní. Spolupracovala s E. Benešem. Stala se předsedkyní Ženské rady, pod novým názvem Rady čsl. žen., založila dosud vycházející časopis Vlasta, byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. R. 1946 byla zvolena do Národního shromáždění, byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru a kritizovala činnost poválečných lidových soudů. Začala ji sledovat StB. Po únorovém převratu 1948 byla Horáková vyloučena ze všech svých funkcí. Mohla odejít ze země, ale ona se naopak dál angažovala, udržovala kontakt s exilovými politiky a mnohým lidem pomohla s emigrací. Stala se tak vhodným kandidátem pro akci StB nazvanou Střed, při níž asistovali sovětští poradci.

Dne 27. září 1949 byla zatčena a krutě mučena. Byla určena jako ústřední postava inscenovaného spiknutí vymyšlené ilegální skupiny, v listopadu bylo zatčeno dalších 380 funkcionářů již zrušené ČSNS. Proces s M. Horákovou a jejími 12 kolegy probíhal ve dnech 31. 5. až 8. 6. a opět byl sehrán po vzoru sovětských čistek, a to na rozkaz prezidenta K. Gottwalda. Přestože se obžalovaní museli chovat podle daného scénáře, občas se jim povedlo ho porušit. Dr. Horákové se chvílemi podařilo obhajovat sebe a Masarykovy a Benešovy myšlenky. Na závěr tohoto ve světě sledovaného a doslova odporného procesu Milada odmítla žádost o milost a byla s dalšími třemi obžalovanými popravena oběšením 27. června ráno v 5.35 na Pankráci. Její ostatky byly zpopelněny, schovány někde v Pankrácké věznici a po čase odvezeny neznámo kam. Dodnes se nenašly...

Rozsudek a justiční vražda jediné popravené ženy tehdy vyvolala velký mezinárodní ohlas – doslova otřásla celým světem. V červenci 1968 náš Nejvyšší soud nezákonný rozsudek zrušil, ale plně rehabilitována mohla být tato statečná bojovnice až v roce 1990. R. 1991 udělil prezident Václav Havel JUDr. Miladě Horákové in memoriam Řád Tomáše G. Masaryka I. třídy; v roce 2004 byl den její popravy (27. červen) vyhlášen jako významný Den památky obětí komunistického režimu.

Po celé ČR bylo po M. Horákové pojmenováno mnoho veřejných prostranství a byly instalovány desítky pamětních desek i soch.

V Praze 2 je od roku 2000 na hřbitovní zdi na Vyšehradě umístěna busta a symbolický hrob (kenotaf) s modrošedým náhrobkem a pamětní deskou. Bronzová busta od ak. sochařky Jaroslavy Lukešové byla ukradena a nyní je nahrazena kopií z pryskyřice.

Brutalitu nacistického a komunistického režimu a hrdinství M. Horákové připomíná Pomník obětem totalitních režimů, odhalený v říjnu 2018 v zahradě Ztracenka.

Ve spolupráci MČ Praha 2 a Klubu dr. Milady Horákové byla ke 120. výročí narození Milady Horákové odhalena pamětní deska na jejím rodném domě a vydána publikace o místech v Praze 2 spojených s jejím životem i památkou.