Svěcení chrámu sv. Ludmily (Vinohrady)

Výstavba chrámu probíhala horečnatě. Hned po usnesení městské rady, aby byly na staveništi kostela vytýčeny plány jeho základů, se 5. listopadu 1888 konala „slavnost prvního zaražení rýče“, která proběhla za přítomnosti představitelů obce, kostelního sboru, duchovní správy, sboru měšťanských ostrostřelců a dalších. Teprve potom, 8. listopadu 1888, byl Mockerův projekt farního kostela schválen. Pro výstavbu bylo zvoleno místo, kde se ještě v roce 1884 nacházel lán žita a později cirkus a zvěřinec.

Základní kámen k votivnímu chrámu Páně sv. Ludmily byl slavnostně položen a posvěcen za několik dní, 25. listopadu 1888 – tedy k čtyřicátému výročí nástupu Františka Josefa I. na trůn. Tato slavnost se konala zvláště okázalým způsobem. Pontifikální mši svatou v kapli sv. Prokopa na Smetance sloužil a základní kámen chrámu posvětil světící pražský biskup pražský a kanovník od sv. Víta Karel Schwarz. Smlouvu o výstavbě chrámu Páně sv. Ludmily podepsal stavitel Josef Mocker 27. března 1889.

Císař František Josef I. se v roce 1892 během návštěvy Královských Vinohrad přišel osobně podívat, jak stavba pokračuje. Vídeňská kabinetní kancelář pak přispěla na chrám nemalou částkou. Stavbu prováděla ve své režii vinohradská obec.

Chrám býval nazýván „votivním“ podle vzoru vídeňského Votivního chrámu, iniciovaného roku 1854 Ferdinandem Maxmiliánem na památku nezdařeného atentátu na císaře Františka Josefa I. Vinohradský kostel byl jako votivní označován na pohlednicích, v časopisech i knihách vydávaných až do roku 1918.

Chod stavby řídil městský inženýr a architekt Antonín Turek, stavitel a pozdější starosta Alois Bureš, ing. Bohumil Staněk a Josef Víšek, rovněž pozdější starosta. Na památku byla hned za hlavními vchodovými dveřmi v chrámové předsíni zasazena do zdi rozměrná pamětní deska.

Stavba rychle pokračovala a již 8. října 1893 byl votivní chrám slavnostně vysvěcen Jeho Eminencí knížetem-arcibiskupem pražským Františkem z Pauly kardinálem Schönbornem a dvěma biskupy. Sláva to byla velkolepá.

Prvním farářem v novém chrámu se stal Msgre. Ferdinand Josef Lehner, jehož vliv se projevil i na výzdobě chrámu. Byl jedním z průkopníků památkové péče a zakladatelů dějin umění a hudby v Čechách a spoluvytvářel první systém památkové péče u nás. V čele duchovní správy chrámu sv. Ludmily stál až do roku 1914, kdy skonal.

Msgre. Ferdinand Josef Lehner zachoval svědectví posvěcení chrámu sv. Ludmily ve svém časopise Method (ročník XIX. z roku 1893), v čísle 10. Tuto zprávu přetiskl v roce 1934 Věstník fary u svaté Ludmily v čísle 21. V archivu hl. m. Prahy se dochovaly i pozvánky na slavnost svěcení a její program.

V předvečer svěcení, v sobotu dne 7. října 1893 o 17. hodině přijela Jeho Eminence kardinál František z Pauly hrabě Schönborn do města Královské Vinohrady s ostatky sv. Václava, sv. Ludmily a jiných světců a světic. Provázeli ho brněnský biskup František Salesius Bauer a světící biskup Msgre. Ferdinand Kalous. Na hranici města u bývalé Žitné brány je uvítal starosta Vinohrad Jan Prokopec s třemi radními a doprovodil je za zvuků slavnostní střelby špalírem dětí k radnici. Zvony chrámu sv. Ludmily se poprvé rozhlaholily. Stalo se tak i zásluhou kostelníka od sv. Štěpána v Praze, který se nabídl, že vyučí zvoníka sv. Ludmily a také že slavnostní zvonění ve dnech 7. a 8. října bude sám řídit.

Před městskou radnicí očekávali kardinála zdejší zastupitelé a doprovodili ho do zasedací síně, kde kardinál uložil ostatky svatých. Radnice byla svátečně vyzdobena, na schodištích a chodbách byly položeny koberce, všechny rohy zdobily květiny. Zasedací síň se proměnila v ostatkovou kapli s oltářem, na němž stála nosítka se schránkou na způsob sarkofágu. Před oltářem byla faldistoria (přenosná čestná sedadla používaná při slavnostních bohoslužbách, která mají opěrku pro horní končetiny, ale nikoli pro záda) pro Jeho Eminenci a oba biskupy, dále několik řad sedadel pro duchovenstvo a pozvané hosty.

Ferdinand J. Lehner dále píše: „V posledních dnech strojilo se celé město rouchem slavnostním. Nebylo domu, který by se nebyl bohatě ozdobil quirlandami ze svěží chvoje a květin, draperiemi a prapory. Střediskem byl ovšem velebný chrám. Z věží jeho vlály mohutné prapory. Královské Vinohrady vítaly způsobem okázalým a významným nejslavnější den svých dějin. Radostná nálada dýchala z ulic i náměstí. Hluboké rozechvění zářilo z oka každému, s kým ses setkal. Den Páně nadešel.“

Druhý den ráno, 8. října 1893, zvony a střelba probudily Královské Vinohrady do mlhavého dne. Ulicemi se rozezněla veselá hudba a na náměstí se zvolna začali shromažďovat měšťanské ozbrojené sbory, ostrostřelci, granátníci, zpěvácký spolek Hlahol vinohradský a další spolky. Funkci pořadatelů vykonávali sokolové společně s městskými úředníky.

V osm hodin ráno přijel v kočáře se čtyřspřežím kardinál s oběma biskupy. Vůz doprovázela čestná stráž tvořena osmi členy měšťanského jízdního sboru. Zatímco hudby hrály národní hymnu, zvony se rozhlaholily a střílelo se z hmoždířů, zastavil před radnicí povoz. V průvodu kněží a zastupitelů se světitelé odebrali do zasedací místnosti a dva sbory mnichů zarecitovaly sedm žalmů kajících. Poté se průvod vydal ke kostelu.

Před průčelím kostela byl pod schodištěm položen koberec a na něm připravena tři faldistoria. Po příslušné modlitbě světitelé poklekli a emauzští benediktini zazpívali litanie ke Všem svatým, poté byla svěcena voda ke svěcení. Jeho Eminence kardinál hrabě Schönborn s mitrou na hlavě a s berlou pak začal zvenčí obcházet kostel, přičemž kropil kostelní zdi ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Potom vystoupil k zavřeným chrámovým dveřím. Spodní částí berly udeřil na práh dveří a zvolal: „Brány zvedněte svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.“ Jáhen uvnitř kostela se hlasitě otázal: „Kdo to je Král slávy?“ Kardinál odpověděl: „Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji.“ Na vysvětlenou: jde o Žalm 24, 7–10 nn.

Kardinál ještě dvakrát obešel kostel a teprve poté se dveře pootevřely a kardinál nad prahem načrtl znamení kříže, nyní se dveře otevřely dokořán. Kardinál a doprovod vstoupili do chrámu, lid však zůstal venku.

Služebníci sypali po celé délce chrámu popel na podlahu v podobě řeckého písmene X, což je počáteční písmeno jména Ježíš. Světitel kráčel k oltáři, třikrát poklekl a vzýval pomoc boží a světil vodu. Třikrát vykropil vnitřní kostelní zdi a podlahu chrámu v podobě kříže. Tím skončila tzv. část kajícná a začala část posvětná.

Mlha se mezitím rozptýlila a na Královských Vinohradech nastal krásný podzimní den, kdy obloha byla bez jediného mráčku, a slunce vše pozlatilo vlídnými paprsky.

Při svěcení chrámu se posvěcuje oltář vložením ostatků svatých. Proto z kostela vyšel průvod směrem k radnici, kde byly ostatky vystaveny. Shromáždili se zde četní hodnostáři, mezi nimiž bychom našli nejvyššího zemského maršálka, knížete Jiřího Lobkovice, starosty z Prahy, Karlína, Smíchova, Žižkova, Nuslí, Vršovic, Michle a Strašnic, zástupce zeměpanských a samosprávných úřadů a různé spolky.

Průvod s ostatky byl vskutku majestátní. Za korouhvemi kráčelo na tři sta bíle oděných družiček, které sypaly na cestu z košíčků květiny. Za nimi pochodovali členové Hlaholu vinohradského a po cestě zpívali chorál Hospodine, pomiluj ny. Následovalo duchovenstvo. Katechetové nesli na ramenou nosítka se sarkofágem s ostatky českých patronů a jiných světců. Za nimi kráčeli, doprovázeni hořícími svícemi a zahaleni do oblak dýmu z kadidla, oba biskupové, kardinál Schönborn, primas Království českého, seminaristé a další duchovenstvo. Následoval vinohradský starosta Jan Prokopec a nejvyšší maršálek, za nimi šli hodnostáři, městské a okresní zastupitelstvo, velitelé ozbrojených sborů, profesorské a učitelské sbory, výbor ženského spolku sv. Elišky, výbor spolku pro podporování chrámu Páně a tříčlenné deputace veškerých spolků a korporací.

Ostatky pak byly umístěny na stůl před chrámovými dveřmi a k shromážděným promluvil Msgre. Ferdinand J. Lehner. Počet přítomných se odhadoval na 70–80 000. Po kázání vstoupili do chrámu kněží s nosítky a také již i mnozí lidé. Zde byly ostatky uloženy a byly posvěceny oltářní stoly a jejich podstavce.

Ferdinand J. Lehner pak připravil oltář k první mši svaté. Na oltáři byly zapáleny svíce, jeho stupně byly pokryty koberci, na stranu evangelní se postavil trůn s baldachýnem pro metropolitu a primasa Království českého, na straně epištolní faldistoria pro oba světitele. „Andělé sestoupili z nebes“ a v přeplněném chrámu se mohla sloužit první mše svatá. Po celou dobu obřadu, který trval přes šest hodin, jej provázel nadšený zpěv emauzských benediktinů.

Toho dne chrám navštívilo na patnáct tisíc lidí. O deváté hodině dopoledne byl zaslán kabinetní kanceláři telegram o 69 slovech, který Jeho Veličenstvu císaři oznamoval, že se chrám právě vysvěcuje, „aby byl svému účelu odevzdán“.

Dlouhé oslavy provázela střelba z hmoždířů. Poprvé zazněla salva v sobotu 7. října odpoledne při příjezdu Jeho Eminence kardinála do města, po druhé téhož dne o 20. hodině večerní k ukončení iluminace a slavnostního vyzvánění. V neděli 8. října 1893 se střílelo z hmoždířů ráno již v 6 hodin a při polední mši svaté.

V 15 hodin se světitelé, opět za střelby a hlaholu zvonů vraceli v doprovodu jezdeckého měšťanského sboru na Hradčany, kam se přesunuli další duchovní a městská rada se starostou, aby se na pozvání Jeho Eminence zúčastnili slavnostní hostiny.

V pondělí 9. října 1893 v 17 hodin odpoledne se konala další hostina na počest posvěcení chrámu v Měšťanské besedě na Královských Vinohradech. Byla vystrojena pro devadesát osob. Vypilo se 85 sklenic plzeňského piva a celkové výdaje na hostinu, včetně muzikantů a jejich večeře, byly vyčísleny na 453 zl. a 78 kr. Každý host zaplatil za hostinu 3 zlatky předem. Tím byly oslavy završeny a kostelu sv. Ludmily začal každodenní provoz.