Dům sochaře Bohuslava Schnircha (Vinohrady)

V ulici Mikovcova na Vinohradech se nachází tato neorenesanční stavba ze 70. let 19. století navržená architekty Antonínem Wiehlem a Janem Zeyerem pro sochaře Bohuslava Schnircha. Mezi Schnirchova nejvýznamnější díla patří sochy pro budovu Národního divadla či Rudolfina. Třípodlažní dům nápadně připomíná palácovou architekturu florentského 15. století.

Sdílet

Bohuslav Schnirch

Bohuslav Schnirch (1845–1901) patřil k významným umělcům tzv. generace Národního divadla. Pro Národní divadlo navrhl Apollóna a múzy, trigy a výzdobu štítu nad jevištěm. Jeho práce nalezneme i na Rudolfinu, Mlýnské kolonádě v Karlových Varech a dalších stavbách Josefa Zítka a Josefa Schulze. Z jeho samostatné tvorby je nutno zmínit pomník básníka Vítězslava Hálka na Karlově náměstí (1881) či jezdeckou sochu Jiřího Poděbradského v Poděbradech. Též se zúčastnil soutěže na sochu sv. Václava pro Václavské náměstí, kde byl však nakonec úspěšnější Josef Václav Myslbek.

Historie

Mikovcova ulice je nenápadná ulice blízko rozhraní Nového Města a Vinohrad, ale stojí v ní jeden z excelentních zástupců neorenesanční architektury v českém prostředí.

Schnirchův dům vznikl v místech od roku 1866 bořených hradeb. Sochař si jej nechal navrhnout a postavit v sedmdesátých letech 19. století, v letech, která jsou nejvíce spojena s „hledáním ztraceného jihu“, tedy se zahleděním do Středomoří, k Itálii, ale i k dalším mediteriálním kulturám. Tento vztah ilustruje Schnirchovo věnování ženě Robertě, které vepsal do svého skicáře: „Náčrtky zde obsažené,… obsahují upomínky z nejkrásnější doby života mého. Tam jsem byl v živlu svém, tam jsem byl nejšťastnějším.“

Popis

Dům na první pohled zaujme již tím, že nečerpá jako většina neorenesančních staveb z benátského cinquecenta, ale florentského quattrocenta. Proto připomíná florentské paláce z 15. století s jejich typickými znaky: zmírňováním plasticity směrem vzhůru, růžicemi a charakteristickými okny s bosovaným obložením. Jako konkrétní předlohy mohly sloužit paláce Medici–Riccardi, Gondi nebo Quadagni, jde však spíše o syntézu kombinující více těchto vzorů.

Tři podlaží pětiosého průčelí vizuálně oddělují sgrafitové pásy navržené Bohuslavem Schnirchem. Nejzajímavější je pás mezi přízemím a 1. patrem. Uprostřed sedí Alegorie umění, obklopena putti s nápisy na tabulích: PICTURA, SCULPTUR(a), (mu)SICA a ARCHIT(ectura). K tomuto centrálnímu motivu ‒ rámovanému dvěma iónskými sloupy ‒ směřují z obou stran průvody: divoký „dionýsovský“ přichází zleva a klidný zprava. S určitou nadsázkou lze oba průvody interpretovat jako dva principy uměleckého tvoření, iracionální a rozumový, nebo též „barokní“ a „klasický“.

Dají se vysledovat i některé antické vzory, ze kterých Schnirch při návrhu sgrafit vycházel. Z řeckého umění je zřetelně citován athénský Parthenón, resp. jeho vnitřní vlys. Další motivy mají již římské předlohy. Trůnící umění je variací na Persefonu, kterou si Schnirch nakreslil v Neapolském muzeu. Ovce a býky převzal z reliéfu Anaglypha Traiani se zobrazením suovetaurilia (římský náboženský rituál), který byl nalezen na Foru Romanu. Schnirchův vozka ­vedoucí voly, jež táhnou dvoukolák, pak vychází z náhrobku Aurelie C. Firmini, avšak místo kupky obilí zde vezou Siléna. Těchto vzorů bychom našli ještě více, ale rozhodně zde nešlo o nějaké kopírování, ale o snahu o přenesení italské, respektive středomořské atmosféry do této části Královských Vinohrad. V nadpraží je v kamenických kleštinách zavěšen sochařův štítek s hlavou Gorgony–Medusy, která měla v antice apotropaický charakter. V přízemí byly navrženy ateliéry. Ze vstupní chodby vyzdobené pompejskou freskou ‒ na jejímž konci byla v nice na kašně osazena Schnirchova kopie sochy Merkura od Bertela Thorwaldsena ‒  je přístupné hlavní schodiště. Ve vyšších podlažích se nacházely byty. Zahrada ve dvoře byla původně upravená na osu s centrální středověkou plastikou z pískovce a v rohu s umístěným pískovcovým maskaronem ze zbořených barokních hradeb, při levé dvorní zdi byl roku 1896 postaven dřevěný zahradní altán s vyřezávanými poli pod římsou od stavitele Matěje Bílka.

Autoři stavby

Antonín Wiehl (1846–1910) patřil k neosobitějším postavám českého historismu. Studoval pražskou techniku a poté nastoupil na praxi u architekta Františka Schmoranze. Navrhoval stavby ve stylu neorenesance, vycházející z italských vzorů, ale i ze stylu tzv. české neorenesance, která čerpala z českých renesančních vzorů. K nejznámějším realizacím patří Myslivečkovský mlýn na pražské Novotného lávce, kde dnes sídlí Muzeum Bedřicha Smetany (1882–1884), a vlastní dům na nároží Václavského náměstí a Vodičkovy ulice z let 1894‒1896.
Jan Zeyer (1847–1903) studoval architekturu na České technice u Josefa Niklase a jeden rok na Německé technice u Josefa Zítka. Spolu se Schnirchem pobýval v letech 1870‒1871 v Římě. V sedmdesátých letech 19. století pak společně pracoval s Antonínem Wiehlem.

Dům, ve kterém měl po Schnirchově smrti ateliér další umělec, malíř Josef Ženíšek, nyní patří potomkům Bohuslava Schnircha a prošel v poslední době rekonstrukcí. Fasáda a interiéry byly restaurovány a díky tomu jeho architektonické a umělecké kvality rehabilitovány. Objekt je od roku 1964 památkově chráněn. 

Galerie: 
Průčelí
Průčelí
Půdorys
Katastrální území

UMÍSTĚNÍ: Mikovcova 5, čp. 548/XII, Praha 2‒Vinohrady

STAVITEL: Antonín Wiehl, Jan Zeyer

VÝSTAVBA: 1872 (návrh), 1874‒1875 (realizace)

Adresa
Mikovcova 548/5
12000 Praha 2 - Vinohrady
Česká republika
50° 4' 36.1308" N, 14° 25' 52.2048" E
Odkazy a literatura:
Kolektiv autorů, Slavné stavby Prahy 2, FOIBOS BOOKS, s. 39–41, Praha 2011.
Zdeněk Wirth, Antonín Wiehl a česká renesance, Praha 1921.
Jiří Šubert (ed.), Villa Lanna – Antika a Praha 1872, Praha 1994.
Datum poslední aktualizace: 14.4.2021 13:40
Datum vytvoření: 20.7.2018 11:42