Jára Šolc: Karel Nedbal, Vyšehradský hřbitov, hrob č. 11-29 (Vyšehrad)

Jaromír Šolc studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Karla Dvořáka. Byl ovlivněn studijním pobytem v Paříži, kde studoval u Osipa Zadkina. Po návratu z dalšího studijního pobytu v Mnichově se natrvalo usadil v Olomouci. Šolc kromě modernistických experimentů tvořil i portréty. O hlavě skladatele Nedbala pro Vyšehradský hřbitov napsala výtvarná kritika, že „v konfrontaci s ostatní portrétní plastikou nepůsobí příliš přesvědčivým dojmem. Zde však životnost výrazu dusí jakási nepříliš vhodná snaha dekorativně stylizovat podobu osobnosti“. Portrét však nebyl Šolcovou doménou, nebyl těžištěm umělcova zájmu. Úspěšnější a významnější je Šolcova tvorba v oblasti dekorativní plastiky zaměřená na keramiku.  V době „budování socialismu“ se Šolc zúčastňoval soutěží na pomníky (například Stalin a Lenin v Olomouci) a plastiky pro veřejná prostranství v duchu socialistického realismu.

Dirigent a skladatel Karel Nedbal zprvu studoval práva, ale potom se stal žákem Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstera, kteří vyučovali skladbě. Po této průpravě se však nestal komponistou, ale dirigentem ve Vinohradském divadle, které v té době mělo vedle činohry i operu. V letech 1914-1920 tak byl kolegou Otakara Ostrčila, potom šéfoval osm let opeře v Olomouci a od roku 1928 opernímu sboru Slovenského národního divadla. Od roku 1938 byl dirigentem Zemského divadla v Brně, za války v Olomouci a od roku 1945 v Národním divadle. V roce 1953 byl oceněn Řádem práce. Věnoval se i publikační činnosti, kdy přispíval do hudebních časopisů Tempo, Rytmus a dalších. Napsal i dvě vzpomínkové knihy Půl století s českou operou a Slavní světoví dirigenti. Rovněž komponoval. Složil například Sonátu pro violoncello a klavír op.7, baletní suitu z pantomimy Bruncvík, slavnostní pochod a další skladby. Dne 30. září 1958 odešel do důchodu