Břetislav Benda: Busta Přemysla Kočího, Vyšehradský hřbitov 6-53 (Vyšehrad)

Přemysl Kočí se začal připravovat na dráhu operního pěvce od roku 1937, tedy od svých dvaceti let. V letech 1943 až 1949 byl členem Státního divadla v Ostravě, odkud přešel z popudu tehdejšího ministra kultury Zdeňka Nejedlého do Národního divadla v Praze coby sólista opery. Od roku 1966 zde působil i jako operní režisér. Okupace Československa „spřátelenými vojsky“ v roce 1968 a nastupující normalizace jej díky jeho politické angažovanosti nakrátko vynesla do funkce náměstka ústředního ředitele Československé televize a od roku 1969 do roku 1978 byl ředitelem Národního divadla v Praze, kde do roku 1983 působil i jako divadelní režisér. Na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze vyučoval od roku 1962 zpěv a v roce 1974 byl jmenován mimořádným profesorem. K jeho žákům na HAMU patřila například Libuše Márová, Jana Jonášová a další umělkyně.

Sochař Břetislav Benda byl v roce 1915 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se stal žákem Josefa Václava Myslbeka. Narukoval do první světové války na italskou frontu, kde byl v roce 1917 vážně poraněn na dlaních. Během léčení ve strahovské vojenské nemocnici docházel do Myslbekova ateliéru a po skončení války pokračoval ve studiu na Akademii pod vedením Jana Štursy. Byl členem SVU Mánes. Jeho dílo zahrnuje několik set plastik a kreseb. S celou řadou jeho soch se lze setkat na průčelích veřejných budov a veřejných prostranství. Jeho díla jsou ve sbírkách Národní galerie, v pařížském muzeu Museé des Invalides, v muzeu v Sévres a v dalších galeriích a muzeích. Byl nazýván sochařem ženského těla.

Na Vyšehradském hřbitově se můžeme s jeho dílem ještě setkat na hrobě č. 5-145, kde vytvořil reliéf, či na hrobě jeho a jeho manželky a syna č. 3-8, kde je umístěn jeho Ženský akt. Na hrobě č. 6-109 je busta Václava Kaplického a na Vocelově hrobě č. 11-4 je lyrická alegorie Smutku.