Josef Suk st. (Nové Město)

Josef Suk studoval na pražské konzervatoři. Společně se spolužáky založil České kvarteto (1892), které časem dosáhlo světového významu a uznání.

V mládí hudebně navazoval na romantiky a inspiroval se Antonínem Dvořákem a Johannesem Brahmsem. Jejich vliv je patrný v Symfonii E dur (1899) a lyrických klavírních skladbách. Vzhledem ke své citlivé povaze byl Suk od mládí zařazen mezi subjektivní lyriky a jeho dílo je typické podmanivou citovostí, melodičností a zvukovou barevností. Těmito rysy proslula Smyčcová serenáda Es dur, kterou napsal již v 18 letech, nebo Píseň lásky. K nejznámějším dílům této epochy patří hudba k pohádce Radúz a Mahulena (1898) Julia Zeyera. K jeho legendě Pod jabloní Suk opět složil scénickou hudbu (1901) a později z ní byla sestavena suita. Ve stejném duchu jsou také skladby na texty slovanské lidové poezie Deset zpěvů pro ženský sbor a klavír na čtyři ruce nebo baladická Fantazie d moll pro housle a orchestr (1903).

Sukova tvorba do roku 1904 je silně ovlivněna láskou a krásným vztahem s dcerou Antonína Dvořáka, Otilií, kterou si vzal v roce 1898 za manželku. Seznámil se s ní v domě U Bílého lva, nazývaného také U Pilátů, č.p. 564 - Žitná 14, kde bydlel ještě jako mladý začínající houslista ve stejném poschodí jako Antonín Dvořák. V roce 1901 se jim narodil syn Josef. Poté se přestěhoval a v roce 1904 bydlel v Trojanově ulici 22, později ještě v Trojické 2, kde má i pamětní desku, ale valnou část života potom prožil v rodných Křečovicích.

V té době jeho hudbu začala ovlivňovat nová doba a příklon k výrazovým prostředkům a Suk se zařadil mezi zakladatele české hudební moderny. Také ho však velmi zasáhla smrt tchána (1904) a rok poté předčasné úmrtí milované Otilky, která zemřela kvůli vrozené srdeční vadě. Skladatel se poté vyrovnával s nevlídným osudem. Zabýval se otázkou smrti a snažil se ve své hudbě o vyjádření pozitivního smyslu života.

Dokládají to čtyři symfonie, z nichž nejprve zaznívá velká lítost a nakonec smíření: Asrael (1906), Pohádka léta (1907–1909), Zrání (vznikalo 5 let, 1912–1917) a Epilog pro sóla, sbory a orchestr (tvořil dokonce 13 let, 1920–1933); a dále klavírní cyklus O matince (1907) a Životem a snem (1910) jež se řadí k vrcholné lyrice. Suk se tehdy zčásti inspiroval i Claudem Debussym a jeho impresionismem. Značný úspěch mělo uvedení Smyčcového kvartetu č. 2 (1911), který díky nové formě a stylu vyvolal bouřlivé ovace.

Vrcholné období Sukovy tvorby je pro posluchače složitější a zaznívá z ní expresivita. Je typická volnou polyfonií s melodicky zakomponovanými hlasy. Jeho hudba plyne v jednom proudu s dynamickými vrcholy. V tomto duchu napsal především triptych Meditace na chorál sv. Václava, laděný vlastenecky, Legendu o mrtvých vítězích a známý slavnostní sokolský pochod V nový život (1919), za který obdržel stříbrnou medaili na Letních olympijských hrách v roce 1932.

Od roku 1922 byl profesorem na konzervatoři v Praze, poté i jejím rektorem. S Českým kvartetem vystupoval po celém světě až do roku 1933. Zemřel o dva roky později, 29. května 1935, v Benešově. Po smutečních obřadech v Praze byl dne 3. června převezen do rodných Křečovic.