Eman Fiala (Vyšehrad)

Od 30. let 20. století až do své smrti patřil k obyvatelům Vratislavovy ulice herec a hudebník Eman Fiala.  Pocházel z košaté umělecké dynastie, u níž by vás unavil už samotný výčet slavných jmen. Zůstaňme jen u jeho slavnějšího staršího bratra Františka, známého pod pseudonymem Ferenc Futurista. Měli společného tatínka – herce Karla Fialu, ale různé maminky. Přesto k sobě měli celý život velmi blízko a často spolu vystupovali v kabaretech nebo před filmovou kamerou. Eman studoval varhany, dirigování a kompozici na konzervatoři a v roce 1918 nastoupil do Rokoka jako kapelník, odtud přešel do kabaretu Červená sedma, kde hrál na klavír, ale začal koketovat i s herectvím a po dalších epizodách zakotvil v roce 1925 v Divadle Vlasty Buriana, kde působil jako šéf divadelního orchestru až do roku 1945. Také se jako figurkář objevoval ve filmech. Jeho největší rolí se stal fotbalový fanda Eman Habásko v komedii Muži v offsidu, k níž složil dvě ústřední melodie.

V roce 1923 se oženil s Marií Richterovou, sestrou herce Jana Richtera, jenž hrál v divadle Vlasty Buriana. Král komiků jim ostatně šel za svědka na svatbě. První dcerka Marcela jim zemřela na zápal mozkových blan, o to víc pak lpěli na druhorozené Mileně. Právě ona později sepsala asi čtrnáct stránek pamětí. Bohužel se z nich nedozvíme, ve kterém roce se Fialovi nastěhovali do domu 28/20. Zato se Milena zmiňuje, že vedle nich bydlel divadelní režisér Karel Dostal, bratr slavné herečky Leopoldy Dostalové, a naproti malíř Jaroslav Otčenášek. Ve skutečnosti Dostalovi bydleli ob dům v čísle čp. 24/20 v posledním patře a později se do téhož čísla přistěhoval i Otčenášek s rodinou. Podstatné ale je, že číslo popisné 20 najdeme hned u dvou vchodů a celkově patří třem křídlům novoklasicistního nájemního domu s prvky kubismu, který navrhl architekt Bohumil Hypšman v roce 1924. Vznikl na objednávku družstva Rovnost, určeného pro stavbu živnostenských domů s malými byty a dílnami.

„ Vyšehrad byla původně taková vesnička sama pro sebe. Byli tu samí prostí lidé, řemeslníci, obchodníci, ulice byla plná malých obchůdků a hlavně hospůdek. Tam si tatínek rád chodil pro inspiraci. Na Vyšehradě mu jinak neříkali než Náš Emánek. Byl také v obci baráčníků, a když měli u nás v sokolovně bál, chodil jim tam za úsměv dirigovat orchestr ,“ píše Milena. Připomíná také otcovu nejslavnější éru dirigenta orchestru v divadle Vlasty Buriana, s nímž nahrával populární melodie na gramodesky značek Ultraphon a His Master's Voice. Složil hudbu k několika burianovským komediím – Pobočník jeho Výsosti, Tři vejce do skla nebo Ducháček to zařídí. Ve 40. letech založil vokální skupinu Lišáci a všichni chodili zkoušet k Fialovům do bytu a jejich domácí švadlena jim tam zkoušela a šila večerní kostýmy.

Jeho dcera ve vzpomínce uvádí i to, že byl velmi nepraktický. Když se spolu utíkali schovat během náletu na Prahu v únoru 1945 do vyšehradských kasemat, vyběhl tam v panické hrůze jen v domácích pantoflích a montgomeráku, který si oblékl přes pyžamo, a v úkrytu zjistili, že na zádech nese docela prázdný batoh. Ke konci života se zdržoval hlavně doma a srdečně vítal každou návštěvu. Po několika mozkových příhodách ztrácel paměť a zemřel v 71 letech na těžký zápal plic.