Vladimír Šmeral (Vinohrady)

Vladimír Šmeral pocházel z chudé rodiny, v níž oba jeho rodiče pracovali u sedláka na panském, jak se tehdy říkalo, v obci Drásov nedaleko Brna. Po třech letech k Vladimírovi přibyl ještě bratr Jaroslav. Spolu pak zažívali klukovská dobrodružství, mezi nimiž nechybělo tajné okukování hostů v drásovské hospodě a posléze jejich napodobování. „Když se rozneslo, že umím místní sedláky a vesničany napodobovat, zvali mě do hospody, postavili mě na stůl a chtěli, abych jim to předváděl. Pokaždé jsem si za to od nich odnášel kornout hrozinek, to byl tehdy pro malého kluka téměř nedostupný mls. A tak jsem jim to divadlo dělal rád ,“ vzpomínal kdysi Vladimír, kde se u něj vlastně vzal vztah k herectví. Studoval sice vyšší elektrotechnickou školu, ale v posledním ročníku se zapsal do dramatického oddělení brněnské konzervatoře. Hned po škole se dostal do Zemského divadla v Brně, kde si za sedm sezón vyzkoušel řadu rolí. V roce 1932 se poznal s Emilem Františkem Burianem, v jehož režii si zahrál Benjamina v Nezvalově hře Milenci z kiosku. Burian a Nezval se stali jeho přáteli, a tak neváhal, a v roce 1933 odešel do Prahy a stal se jedním ze zakládajících členů souboru právě začínajícího divadla E. F. Buriana D34. Na jednu sezónu pak přešel do Osvobozeného divadla, aby se poté opět vrátil k Burianovi. Hrál Mackieho Messera v Žebrácké opeře, Václava v Máchově Katovi a vězně v Máji, Krysaře a především pak rytíře des Grieux v Manon Lescaut. Nezval ho prý napsal vysloveně pro něj, líbil se mu jeho podmanivý hlas a lyrický projev. Právě v té době Vladimír poznal o osm let mladší Mariannu Fischlovou, krásnou tanečnici, která vystupovala v Osvobozeném divadle i v Burianově Déčku. V srpnu 1938 se s ní oženil. Ještě téhož roku se nastěhovali do právě dostavěného moderního činžovního domu v Římské ulici 1389/42 na Vinohradech, kde pak žili až do konce života. Vladimír to odsud měl jen pár kroků do Divadla Na Vinohradech, jehož byl členem od roku 1945 do 1978. Tady také Šmeralovi vychovávali svého jediného syna, který se jim narodil až v roce 1955. Na Šmerala byl za války nacisty vyvíjen nátlak, aby se rozvedl se svou ženou Židovkou. To odmítl, a nakonec byla Marianna poslána do koncentračního tábora a on šel do tábora pracovního v Klettendorfu u Vratislavi, kde se setkal s kolegou a přítelem režisérem Alfrédem Radokem. Šmeral bývá často kritizován za svůj milenecký vztah s Adinou Mandlovou, s níž se poznal v roce 1943 na jevišti Městského divadla na Poříčí ve hře Chvála bláznovství. Adina s ním údajně čekala dítě. V těžké životní situaci od ní očekával přímluvu u vlivných nacistických pohlavárů za jeho ženu a chtěl tak využít jejích styků.

Šmeral byl každopádně vynikající herec a z jeho filmových rolí připomeňme alespoň inkvizitora Bobliga ve Vávrově filmu Kladivo na čarodějnice nebo penzionovaného kriminalistu Gaudla v detektivce Svědectví mrtvých očí. Doslova životní výkon podal v roce 1969 v Kachyňově filmu Směšný pán.

Vladimír Šmeral je pohřben na Vyšehradském hřbitově.