Julius Zeyer (Vinohrady)

Julius Zeyer se narodil 26. dubna v Praze v zámožné rodině. Jeho otec měl velký dřevařský závod. Otec si přál, aby Julius po něm závod převzal, a tak Julius nejprve navštěvoval reálku a krátce pražskou techniku. Ve Vídni se vyučil tesařství a podnikl cestu na zkušenou do Německa, Švýcarska a Francie. I později hojně cestoval prakticky po celé Evropě. Byl vychovatelem v Rusku, pobyl ve Švédsku, ale i v Itálii, navštívil Řecko, Turecko, Španělsko a další státy, mnohé opakovaně. Jinak žil v Praze. Roku 1878 se přestěhoval z rodného domu v tehdejší Mariánské ulici (v místech nynějších Vrchlického sadech) do Horní Liboce u Hvězdy (nyní Zeyerova alej) a po třech letech na Vinohrady. V roce 1887 se odstěhoval v touze po tichém zákoutí do Vodňan, kde strávil dvanáct let. V roce 1899 se odstěhoval opět na Královské Vinohrady ke své sestře Heleně Jungfeldové do nárožního domu v nynější Rumunské ulici č.p. 1829/8, kde ve třetím poschodí v čísle dveří 16, dne 29. ledna 1901 zemřel.

V domě na rohu ulic Rumunské a Legerovy bydlel kromě Julia Zeyera i další spisovatel Alois Jirásek. Pro Jiráskovu rodinu zde však bydlení nebylo příliš šťastné. Jirásek zde měl sice svoji pracovnu s velkou a stále se rozrůstající knihovnou, ale trápil jej hluk z restaurace v přízemí a zejména odměřený až nepřátelský vztah s Juliem Zeyerem. Součástí této nevraživosti byly vzájemné nelichotivé výroky o dílech toho druhého. Jirásek se pak 13. srpna 1903 přestěhoval s rodinou do přízemního prostorného bytu v  Resslově ulici č.p. 1774/1.

Julius Zeyer se řadí vedle Jaroslava Vrchlického k lumírovcům, zejména pro intenzivní kontakt se světovou kulturou, pro zálibu v cizích tématech a pro ideál krásy, jako protiklad všednosti a střízlivosti. Zeyer působil v české literatuře dojmem výjimečnosti. Zcestoval Evropu, kde se seznámil s místní starou kulturou a velkými městy i cizí krajinou. Liboval si ve vzácných předmětech, které vášnivě sbíral. Jeho tvorba přestavuje proto dramatický, rozeklaný, ale těžko přístupný a samotářský svět. Svět v dílech Zeyera byl vysněný a svou touhu po vznešenosti ukrýval do svých příběhů odehrávajících se v dalekých prostorech a časech. V 90. letech devatenáctého století se v době, kdy se autor ocitl ve vážné myšlenkové krizi, obrátil ojediněle i k současným tématům; přesto v nich dále hledal romantický ideál. Byl prozaikem a básníkem, otevření Národního divadla podnítilo i jeho tvorbu dramatickou. Jeho dramata nebyla založena na obratné kombinaci zápletek a na duchaplnosti dialogu, jako například u Vrchlického, ale věnoval se především rozvinutí nostalgické atmosféry přenášející diváka do světa čistých citů a vášní. Jeho dramata ponejvíce čerpají z českého dávnověku (Libušin hněv, Šárka, Neklan) a známá je jeho básnická pohádka situovaná do tatranské krajiny Radúz a Mahulena, hraná s hudbou Josefa Suka.

Život Julia Zeyera nebyl vyplněn jen cestováním, ale žil i společensky bohatým životem. Často docházel do společnosti a právě v salónu Augusty Braunerové navázal s její dcerou malířkou Zdenkou Braunerovou blízký vztah. Právě malířka Zdenka Braunerová vzpomínala, jak při procházce po Vyšehradském hřbitově se Zeyer zhrozil stavby velké studené kamenné hrobky Slavína. Projevil přání, že zde nechce být pochován, ale raději by chtěl spočinout na klidném lesním hřbitově u Vodňan. Julius Zeyer zemřel 29. ledna 1901 po těžké srdeční nemoci a jako první slavná osobnost byl na Slavíně pochován 31. ledna 1901.