Julius Zeyer

Julius Zeyer se narodil 26. dubna v Praze do rodiny stavitele a tesařského mistra Jana Zeyra a Eleonory Elisabethy. Jeho otec měl velký dřevařský závod. O šest let později se narodil Juliův bratr Jan Zeyer , budoucí významný český architekt. Otec si přál, aby Julius po něm závod převzal, a tak Julius nejprve navštěvoval reálku a krátce pražskou techniku. Ve Vídni se vyučil tesařství a podnikl cestu na zkušenou do Německa, Švýcarska a Francie. I později hojně cestoval prakticky po celé Evropě. Byl vychovatelem v Rusku, pobyl ve Švédsku, ale i v Itálii, navštívil Řecko, Turecko, Španělsko a další státy, mnohé opakovaně. Jinak žil v Praze. Roku 1878 se přestěhoval z rodného domu v tehdejší Mariánské ulici (v místech nynějších Vrchlického sadů u Hlavního nádraží) do Horní Liboce u Hvězdy (nyní Zeyerova alej) a po třech letech na Vinohrady. V roce 1887 se odstěhoval v touze po tichém zákoutí do Vodňan, kde strávil dvanáct let. Roku 1893 vstupuje do lóže Teozofické společnosti zvané U modré hvězdy, kterou zakládal  baron Adolf Franz Leonhardi, Gustav Meyer a Karel Weinfurter. V roce 1899 se odstěhoval opět na Královské Vinohrady. V té době se přátelil například s Františkem Bílkem. Zeyer zde bydlel u své sestry Heleny Junfgeldové v nárožním domě v  Rumunské ulici č.p. 1829/8 (roh ulic Rumunská- Legerova), kde ve třetím poschodí v čísle dveří 16, dne 29. ledna 1901 zemřel.

V tomto domě bydlel kromě Julia Zeyera i další spisovatel ,  Alois Jirásek. Pro Jiráskovu rodinu zde však bydlení nebylo příliš šťastné. Jirásek zde měl sice svoji pracovnu s velkou a stále se rozrůstající knihovnou, ale trápil jej hluk z restaurace v přízemí a zejména odměřený až nepřátelský vztah s Juliem Zeyerem. Součástí této nevraživosti byly vzájemné nelichotivé výroky o dílech toho druhého. Jirásek se pak 13. srpna 1903 přestěhoval s rodinou do přízemního prostorného bytu v  Resslově ulici č.p. 1774/1.

Julius Zeyer se řadí vedle Jaroslava Vrchlického k lumírovcům, zejména pro intenzivní kontakt se světovou kulturou, pro zálibu v cizích tématech a pro ideál krásy, jako protiklad všednosti a střízlivosti. Zeyer působil v české literatuře dojmem výjimečnosti. Zcestoval Evropu, kde se seznámil s místní starou kulturou a velkými městy i cizí krajinou. Liboval si ve vzácných předmětech, které vášnivě sbíral. Jeho tvorba přestavuje proto dramatický, rozeklaný, ale těžko přístupný a samotářský svět. Svět v dílech Zeyera byl vysněný a svou touhu po vznešenosti ukrýval do svých příběhů odehrávajících se v dalekých prostorech a časech. V 90. letech devatenáctého století se v době, kdy se autor ocitl ve vážné myšlenkové krizi, obrátil ojediněle i k současným tématům; přesto v nich dále hledal romantický ideál. Byl prozaikem a básníkem, otevření Národního divadla podnítilo i jeho tvorbu dramatickou. Jeho dramata nebyla založena na obratné kombinaci zápletek a na duchaplnosti dialogu, jako například u Vrchlického, ale věnoval se především rozvinutí nostalgické atmosféry přenášející diváka do světa čistých citů a vášní. Jeho dramata ponejvíce čerpají z českého dávnověku ( Libušin hněv, Šárka, Neklan) a známá je jeho básnická pohádka situovaná do tatranské krajiny Radúz a Mahulena, hraná s hudbou Josefa Suka.

Život Julia Zeyera nebyl vyplněn jen cestováním, ale žil i společensky bohatým životem. Navštěvoval například s dalšími významnými osobnostmi, jakými byly Antonín Dvořák, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek nebo Josef Suk zámek v Lužanech u Přeštic, který vlastnil architekt a mecenáš Josef Hlávka. Často také docházel do společnosti a právě v salónu Augusty Braunerové navázal s její dcerou malířkou Zdenkou Braunerovou blízký vztah. Ze svého citu se mu vyznala, Zeyer jej však neopětoval. Byl zarmoucen, že ji zklamal. Právě malířka Zdenka Braunerová vzpomínala, jak při procházce po Vyšehradském hřbitově se Zeyer zhrozil stavby velké studené kamenné hrobky Slavína projektované Josefem Mauderem. Projevil přání, že zde nechce být pochován, ale raději by chtěl spočinout na klidném lesním hřbitově u Vodňan, kde pobýval na sklonku svého života. Trpěl depresemi a od pokusu o sebevraždu jej zachránili právě přátelé ve Vodňanech. Julius Zeyer zemřel 29. ledna 1901 po těžké srdeční nemoci a jako první slavná osobnost, navzdory jeho jinému přání, byl na Slavíně dne 31. ledna 1901 pochován.

Jen den po pohřbu přišel mecenáš Josef Hlávka s nápadem na Zeyerův pomník a pro jeho tvorbu oslovil sochaře Josefa Maudera. Toho se Zeyerem pojilo dlouholeté přátelství. Budování pomníku trvalo deset let, a tak se J. Hlávka jeho konečné podoby nedožil. Romantický pomník tvoří sousoší umístěné v jeskyni z uměle navršené žulové skály, součást scenérie s potokem, jezírkem a můstkem. Do jeskyně umístil Mauder osm postav ze Zeyerových děl. Sousoší s jeskyní naleznete ve východní části Chotkových sadů v Praze 1 na Hradčanech. V r. 2025 probíhá jeho rekonstrukce.