Symfonický orchestr Českého rozhlasu (Vinohrady)

SOČR

Symfonický orchestr Českého rozhlasu, pražské hudební těleso na počátku vystupující pod názvy Orchestr Radiojournalu a později Symfonický orchestr Československého rozhlasu, měl první koncert v Radiopaláci v Praze na Vinohradech 2. října 1926.

Dne 18. května 1923 začalo v Československu pravidelné rozhlasové vysílání, jehož neodmyslitelnou součástí byla od samého počátku hudba. V roce 1925 zaměstnal rozhlas své první kmenové hudebníky (nejprve šest), k nimž jako hosté byli zváni většinou členové České filharmonie.  Provozní potřeby rozhlasu si posléze vyžádaly vznik samostatného rozhlasového orchestru, který byl - pod názvem Orchestr Radiojournalu - založen 1. října 1926. První koncert tělesa se konal v Radiopaláci v Praze na Vinohradech 2. října 1926 pod taktovkou dirigenta Jožky Charváta, který do programu zařadil díla Fibichova, Dvořákova, Smetanova a Ludwiga van Beethovena. Orchestr byl však zprvu dvacetičlenný a musel být tedy i nadále rozšiřován o hostující členy České filharmonie. V roce 1927 získal rozhlas sál v Národním domě na Vinohradech, odkud byla vysílána celá orchestrální produkce až do 10. prosince 1933, kdy byl oficiálně zahájen provoz v nové budově Československého rozhlasu na dnešní Vinohradské (tehdy Fochově) třídě, kde se hlavním pracovištěm orchestru stalo Studio I. Po Charvátově odchodu do Národního divadla (1928) orchestr krátce vedl Otakar Pařík (ve funkci dirigenta v rozhlase působil do roku 1945), než se šéfdirigentem stal Otakar Jeremiáš. Současně byl ředitelem hudebního odboru jmenován Karel Boleslav Jirák, který v rozhlase v úzké spolupráci s programovým pracovníkem Mirko Očadlíkem působil až do svého odchodu do emigrace (1948). Zmíněná trojice se snažila znovu prosadit náročnější úkoly pro rozhlasový orchestr i pro celou programovou náplň hudebního vysílání poté, co od roku 1927 byl orchestru určen jen lehký zábavný repertoár a umělecky závažné programy byly přejímány z koncertů České filharmonie.
Ve třicátých letech, kdy mělo rozhlasové těleso postupně už sedmdesát stálých členů, se uskutečnily první přenosy hudebních pořadů do ciziny (mimořádnou událostí byl v březnu 1935 přenos koncertu s náročným programem /Suk, Janáček/ pro sto rozhlasových stanic), orchestr se rovněž začal postupně významně podílet na programech mezinárodních hudebních festivalů (poprvé v roce 1935 na Mezinárodním festivalu soudobé hudby), dirigovali světoznámí dirigenti jako Nikolaj Malko či Georg Szell, a zároveň u něj  jako dirigenti vlastních skladeb hostovali soudobí význační skladatelé (Sergej Prokofjev, Ottorino Respighi či Alfredo Casella, na něž v poválečné době navázal kupř. Arthur Honegger, který v československé premiéře provedl své oratorium Jana z Arku na hranici, Aram Chačaturjan a Ernst Křenek).  V roce 1932 nastoupil do rozhlasu Miroslav Kabeláč jako vůbec první specializovaný hudební režisér, na nějž navázala v téže nebo obdobné pozici řada význačných hudebních osobností (Iša Krejčí, Klement Slavický, Václav Trojan, Václav Smetáček a Karel Ančerl), které výrazně ovlivnily programovou i interpretační úroveň činnosti rozhlasového tělesa. Od třicátých let vznikla též řada skladeb pro rozhlas přímo určených (mimo jiné např. rozhlasové opery Bohuslava Martinů Hlas lesa a Veselohra na mostě).  K významným dramaturgickým počinům patřilo též nastudování oper Musorgského Borise Godunova, Milhaudova Kryštofa Kolumba či Zelenkovy alegorické hry Sub olea pacis et palma virtutis. V době nacistické okupace podněcovala a posilovala česká hudba národní vědomí. Jirák i Očadlík dovedli takticky jednat s okupační správou a prosadili do vysílání např. Jeremiášovu Fantazii na husitský chorál Tenť Pán velí se nebáti,  Novákovu kantátu De profundis nebo Vycpálkovo České requiem.
Po skončení války a Jeremiášově odchodu do Národního divadla šéfdirigentskou funkci převzal Karel Ančerl (1947–1950), jenž záslužně uvedl nejen řadu nových skladeb (např. oratorium Oidipus Rex Igora Stravinského), nýbrž i cyklus Smetanových oper. Po Ančerlově jmenování šéfdirigentem České filharmonie přišel na jeho místo Alois Klíma (1950–1973). Téměř současně s ním na počátku padesátých let do rozhlasu nastoupil mimořádně nadaný, avšak předčasně zemřelý Václav Jiráček, dále Jiří Stárek, jenž u orchestru působil až do svého odchodu do emigrace a pořídil mimo jiné snímky skladeb řady avantgardních a moderních autorů, a také Josef Hrnčíř, jenž v rozhlase pracoval až do počátku devadesátých let a během té doby natočil na osm set zvukových snímků. Hrnčíř působil i ve druhém, menším tělese – Pražském rozhlasovém orchestru, jenž vznikl počátkem padesátých let. Po Františku Dykovi byl od roku 1956 jeho šéfdirigentem až do roku 1964, kdy došlo ke sloučení obou rozhlasových orchestrů pod sjednocujícím názvem Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze. Členové orchestru se díky svým hráčským kvalitám uplatňovali také mimo domovské těleso a pracovali mimo jiné v Komorní filharmonii, vedené Liborem Peškem, v Českém komorním orchestru, který vedl Josef Vlach, v roce 1951 založili Pražský komorní orchestr bez dirigenta, který se v roce 1964 osamostatnil, v roce 1957 Pražské dechové kvinteto. V rozvíjení těchto aktivit hráče podporoval i Václav Talich, který se v roce 1953 stal na krátkou dobu uměleckým poradcem orchestru a pořídil s ním též i řadu snímků, patřících do tzv. zlatého fondu rozhlasových nahrávek. S orchestrem v poválečné době soustavně spolupracovali rovněž další významní čeští dirigenti (Václav Smetáček, Václav Neumann, Břetislav Bakala, Libor Pešek, Zdeněk Košler či Jiří Bělohlávek), pravidelně u něj hostovali i dirigenti zahraniční (kupř. Hermann Abendroth, Franz Konwitschny, který u nás poprvé provedl kantátu Carla Orffa Carmina burana, Antonio Pedrotti, Dean Dixon, Jean Fournet, György Léhel, Arvid Jansons, Sir Eugene Goosens, Charles Munch, Gennadij Rožděstvěnskij, Serge Baudo, Sir Charles Mackerras). V roce 1949 se orchestr poprvé podílel na programu Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, v témže roce se uskutečnil první zahraniční zájezd do Polska, své renomé v cizině však mohl orchestr znovu začít budovat až po dlouhé vynucené přestávce po roce 1960 (kdy mj. poprvé hostoval v tehdejším Západním Německu).
Po dvou zkušených operních dirigentech v čele orchestru - Jaroslavu Krombholcovi (1973 - 1979) a Františku Vajnarovi (1979 - 1985) - se nová, a z hlediska uměleckého zrání tělesa i vnějších úspěchů  významná epocha, otevřela v roce 1985 s nástupem Vladimíra Válka. Ten orchestr nejen rozšířil a výrazně omladil, nýbrž v něm nastolil pevnou kázeň a prosadil nekompromisní požadavky na vysokou technickou vyspělost i uměleckou kvalitu a postupně kultivoval jeho zvuk. Významně se proměnil i způsob prezentace orchestru na veřejnosti. Ačkoliv těžiště práce SOČRu zůstalo i nadále v nahrávání v rozhlasovém studiu (a i proto představuje zvukový archiv Českého rozhlasu fond mimořádně důležité umělecké a dokumentační hodnoty),  podstatně bylo rozšířeno jeho veřejné působení, jehož významnou součástí je také nahrávání pro gramofonové firmy a koncertní činnost, v níž orchestr dosáhl technické, zvukové i programově–dramaturgické úrovně, jež obstojí ve srovnání s Českou filharmonií i Symfonickém orchestrem hlavního města Praha FOK. Válek prosadil v dramaturgii náročná, a přesto posluchačsky atraktivní díla domácího i světového orchestrálního a vokálně–symfonického repertoáru. Podstatně se rozšířila i zájezdová činnost orchestru, provázená příznivými kritickými ohlasy. S taktovkou před SOČRem za Válkovy éry postupně stanuli další dirigenti mladší generace jako Tomáš Koutník, Stanislav Bogunia nebo Ondřej Kukal.
Na úspěšnou éru Vladimíra Válka, který v čele orchestru stál šestadvacet let, navázal Ondrej Lenárd (2011 - 2017), po němž - od sezony 2018/19 - post šéfdirigenta a uměleckého ředitele převzal německý dirigent Alexander Liebreich. V posledních letech orchestr dál rozvíjí spolupráci s předními českými i zahraničními dirigenty a sólisty (Tomáš Netopil, Petr Altrichter, Jakub Hrůša) a pokračuje v bohaté koncertní i nahrávací činnosti (jedinečným počinem byla první kompletní nahrávka osmi symfonií Miloslava Kabeláče pro Supraphon, 2016).

Galerie: 
Alexander Liebreich, zdroj socr.rozhlas.cz
SOČR_orchestr, zdroj socr.rozhlas.cz
Katastrální území
Datum založení
1.10.1926
Adresa
Vinohradská 12
12000 Praha 2
Česká republika
50° 4' 42.9636" N, 14° 26' 4.2792" E
Štítky: 
Odkazy a literatura:
Český hudební slovník osob a institucí (autor hesla Petar Zapletal)
Datum poslední aktualizace: 2.3.2022 20:51
Datum vytvoření: 2.3.2022 15:33

Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?