Historické střípky (53): Zahrada kouzla zbavená

„Střed města činí nyní náměstí Purkyňovo, mající podobu nepravidelného sedmiúhelníku. Náměstí toto, ač dosud není úplně zastaveno, ježto do něj zabíhá zahrada Eichmannova, tvoří již nyní nejvýstavnější část města. Nalézať se na něm radnice a první nejstarší budova školní, a uprostřed jeho dominuje farní chrám sv. Ludmily. Pozadí náměstí okrašluje pak nádherná stavba Národního domu. Prostranství  náměstí zdobí úhledný sad.“

Výše uvedený popis dnešního náměstí Míru pochází z pera vinohradského úředníka Emanuela Janečka a zachycuje podobu centrálního vinohradského náměstí koncem 19. století. Podobně jeho tehdejší vzhled ve svých vzpomínkách zachytil jiný Janečkův současník, knihkupec Jan Gotthard: „Vinohradské náměstí bylo sotva z polovice zastaveno. Severní strana náměstí, tam kde je dnes Hlavova kavárna, až v místa, kde je budova Zemědělské osvěty, táhla se nízká zeď obrovské Eichmannovy zahrady – obecně Eichmanka zvané - a za ní bylo pole.“ Právě na tuto dávno zaniklou vinohradskou zahradu, která po desetiletí dotvářela kolorit této části Královských Vinohradů, se tentokrát zaměříme. Parcelace obrovské zahrady na samém počátku minulého století umožnila zastavět dosud volnou severní stranu Purkyňova náměstí a zároveň získat stavební parcelu pro plánované vinohradské divadlo. Královské Vinohrady v té době rostly do všech stran a volná krajina zahrad a sadů mizela doslova před očima: „Nové předměstí rostlo divoce a dravě na všechny strany a rozpínalo se do všech směrů. Vždycky někam vymrštilo novou ulici jako chapadlo chobotnice, dorostlo až na její konec. Byl to tvor složený z mnoha a mnoha set činžáků, ale stále při chuti, pořád se vrhající na novou kořist…“

Takto barvitě, a zároveň výstižně, popsal později ve svých vzpomínkách stavební rozvoj svého rodného města lékař, spisovatel a dramatik František Langer, který vyrůstal v bezprostředním sousedství Eichmannovy zahrady v Jugoslávské ul. 18 a s kamarády do ní často podnikal dobrodružné výpravy: „ Eichmanka, která uzavírala celou jednu stranu nynějšího náměstí Míru, byla mé rodné ulici nejblíž a byla obehnána vysokou zdí, takže budila mou největší zvědavost. Tato největší hospodářská úsadba na Vinohradech s polnostmi, se zahradami, s mnoha hospodářskými budovami, dokonce s kravských chlévem, do kterého jsem se díval, když mě někdo zvedl k jeho okénkům, se rozpadávala po kouskách. Na jejím místě vzniklo několik ulic, mnoho činžákových bloků, Vinohradské divadlo, a ještě potom zbývaly z ní dva úhledné domky…“ Rozlehlá zemědělská usedlost v bezprostřední blízkosti ruchem kypícího Purkyňova náměstí působila spíše jako vesnická idyla. Volné prostranství chtěl na jaře roku 1902 pro svá představení využít slavný Schummanův cirkus, ale se svou žádostí neuspěl: „Cirkus Schummanův vyjednával s majiteli Eichmannovy zahrady o propůjčení místa. Farář zdejší Mons. Lehner vzepřel se celým svým vlivem této myšlénce, že by prý tím utrpěla pobožnost v kostele…“ Noviny poukazovaly, že zamítnutím cirkusu utrpěli kromě publika také vinohradští živnostníci: „Jest docela nepravda, že by pobožnost v kostele nějak trpěla, jest ale nabíledni, že tím poškozena byla celá řada zdejších živnostníků, kteří by byli s cirkusem přišli v obchodní spojení.“

Ovšem nic netrvá věčně. V průběhu roku 1902 se Záložně vinohradské po dlouhých jednáních podařilo od původních vlastníků, postupně zakoupit celou zahradu: „Dne 28. května t. r. podepsána byla smlouva, kterou Záložna vinohradská od dra. Julia Eisenbacha a Emilie Eckardtové, roz. Eisenbachové, zbývající dvě šestiny zahrady Eichmanovy, v pozemkových knihách jako villa Štikovna zapsané, za 436.000 korun koupila, čímž se vlastnicí celé této zahrady stala.“ O pár týdnů později mohli zvědaví Vinohraďané nahlédnout do dosud zapovězené zahrady: „V bývalé Eichmannově zahradě, nyní to v majetku naší činné a velice zasloužilé záložny, je rušno od několika dnů. Řada dělníků vztyčuje stožáry na prapory národních barev, tak jako celá zahrada, která do nedávna byla majetkem německým, v neděli o jarní matiční slavnosti zaskvěje se v úboru českém.“ Obratem pak záložna část pozemku přenechala vinohradské obci pro vybudování divadla. Zbytek zahrady byl rozparcelován a v neuvěřitelně krátkém čase zastavěn honosnými činžovními domy v neobarokním stylu, které svým charakterem dotvářejí spolu s divadlem podobu severní části dnešního Náměstí Míru. Na jaře roku 1902 se tak našim předkům nabídla vzácná možnost naposledy navštívit tuto zelenou oázu, jen pár kroků od chrámu sv. Ludmily: „Doufáme, že bývalá  Eichmanka, než-li bude zastavěna, přivábí do svých stínů naše obecenstvo, a až budovy vyplní nynější její prostor, jistě shledáme se tu i s novým vinohradským divadlem.“

Nedlouho po zmíněné lidové veselici začala zahrada navždy mizet pod údery motyk a krumpáčů. Bučení dobytka a klapot koňských kopyt nahradil čilý stavební ruch: „Minulou středu bylo na pozemcích bývalé zahrady Eichmanky započato s prvními pracemi. Zeď vedoucí na straně Palackého a Divišovy ulice [dnes ul. Anglická a Italská] ve třech místech proražena, aby příjezd a odjezd z té strany byl umožněn, a část zahrady k této ulici přiléhající  počíná se pilně odkopávati. Již také jednotlivé stavební bloky jsou mezníky označeny.“ Jedním ze stavebníků byl také pozdější vinohradský starosta, stavitel Alois Bureš : „Pan Alois Bureš, stavitel a náměstek starosty koupil od záložny dva stavební pozemky z usedlosti Eichmanky a vystaví tam dva rodinné domy.“ Stará zahrada mizela doslova před očima: „Všechno má svůj konec a také Eichmannova bývalá zahrada. Pomalu už jí ani není. Zeď kolem je zbořena, strom za stromem se vyvrací, klade se potrubí, kope se, rýpe, ba už to vypadá tady jako obyčejné staveniště. Nemine mnoho času a po Eichmance nebude ani památka. Stihne ji stejný osud, jako stíhá nyní její starší kolegyni, bývalou Kanálku. Vinohradská obec zřizuje sice nové parky, ale ty nové neposkytují dosud osvěžujícího chládku a ty staré, s košatými starými stromy nejsou dosud obecenstvu přístupny.“ A závěrem dejme ještě jednou slovo Františku Langrovi: „Jdu-li nyní zvečera po vinohradských ulicích, stále ještě vidím tadyhle zeď s převislými větvemi stromů, a támhle se s jakousi melancholií dívám železnou mříží na domek v zahradě, obrostlý révou. A kdykoliv jdu do Vinohradského divadla, mám znovu provinilý pocit, že lezu přes zeď Eichmanky na zakázaná, nezralá, ale přece tak lákavá jablka.“