Karel Vika (Nové Město)

Původní občanské jméno Houžvička si pozměnil spisovatel na Karel Houžvička-Vika, poté Karel H. Vika, dále jen Karel Vika, což si nechal v roce 1928 úředně změnit.

Otcem Karla Viky byl švec František Houžvička. Syn Karel navštěvoval občanskou školu (měšťanku) v Nymburku a rovněž se vyučil řemeslu. Poté však po vzoru staršího bratra Josefa (nar. 1870) vystudoval učitelský ústav v Kutné Hoře; maturoval v roce 1896. Tři roky působil jako podučitel ve Starých Benátkách, mimo jiné také v Hodkovicích u Liberce. Na protest proti školní byrokracii se vzdal práce učitele, zato využil své literární nadání.

Pracoval jako redaktor pro regionální noviny, např. v nymburském periodiku Občanské zájmy nebo pro Náchodské listy. Byl také kočovným hercem, domácím učitelem, státním úředníkem i nezaměstnaným. Kolem roku 1903 zakotvil ve známém nakladatelství Jana Otty jako redaktor Besedy lidu, Světozoru a Zlaté Prahy. Tehdy se spřátelil s  Jaroslavem Haškem, jemuž pak v roce 1920 vydal Dva tucty povídek, a s  Josefem Ladou, který v pozdějších letech Vikovi ilustroval knihy. Rok 1905 Karel Vika z části prožil v Polsku, ale v té době již překládal z polštiny, např. Wacława Sieroszewského nebo Michala Bałuckiho (Prokleté peníze, 1903).

V roce 1903 mu vyšla Karl Houžvičkovi prvotina Víra a život už pod novým jménem Karel Vika. V periodikách publikoval i pod pseudonymy Ondřej Vosyp, Jaroslav Ašek, Kave nebo Kvik. Před válkou začal zveřejňovat svá díla vlastním nákladem na protest proti negativnímu chování nakladatelů. Narukoval v roce 1917 a konec války strávil v Itálii. Po návratu z fronty si pro celý další život našel byt v nedávno postaveném domě na rohu dnešního Rašínova nábřeží a Trojické ulice, v Trojické 386/1. Vedl své nakladatelství (Nakladatelství knih K. V.) s velkým komerčním úspěchem. Mezi lety 1920 a 1924 vydával časopis Honza: měsíční leták satyrický a humoristický s účastí nonkonformních autorů (mj. Jaroslav Hašek, Otakar Hanuš, Gustav Roger Opočenský, Karel Pelant, František Skácelík; ilustrace namnoze od Josefa Lady).

Jak je již psáno v úvodu, původní občanské jméno pozměnil spisovatel na Karel Houžvička-Vika, poté Karel H. Vika, dále jen Karel Vika, což si nechal v roce 1928 úředně změnit. Příjmení Vika nesou jeho potomci dosud. Absolvoval dvě manželství, první s Františkou Šebkovou, druhé s Luisou Vendovou. Kromě osobní bohaté prozaické tvorby čítající přes půl stovky položek je Karel Vika se svým bratrem Josefem, rovněž učitelem a spisovatelem používajícím pseudonym Karel Houžvic, autorem několika knih a také divadelních her (dohromady dvanáct titulů) vesměs humorného charakteru.

Karel Vika psal vtipně a satiricky, s výbornými pozorovacími schopnostmi, porozuměním pro každodenní život, hlubokým sociálním cítěním a láskou ke zvířatům. Některé z jeho románů a črt jsou autobiografické, často čerpají z učitelského, tuláckého, bohémského a posléze staropražského prostředí, leckdy se blíží dokumentárnímu žánru.

Na jeho památku nese městská knihovna v Sadské jméno Karla Viky a spisovatelovu pamětní desku. Umělec sám odpočívá na Olšanských hřbitovech.