Teatro salone italiano, Škrétova (Vinohrady)

Historie

Mezi dnešními ulicemi Škrétovou, Rubešovou a Římskou vznikla roku 1875 divadelní aréna, „připomínající velkou stodolu nebo sýpku. Nebylo to však ani to ani ono. Podle velikého nápisu nad vchodem to bylo Teatro Salone Italiano a podle četných dveří po stranách boudy soudíme hned na divadlo.“ Popis Jana V. Gottharda doplňuje informace, že divadlo Teatro salone italiano založil italský impresário, ředitel pantomimické a baletní společnosti a artista Eugenio Averino (1827-1880). Proto Pražané říkali divadlu Averino. Již otec Eugenia Averina byl artistou a divadelním „podnikatelem“ a ředitelem a v Praze se svou skupinou vystupoval ve Stavovském divadle a na Karlově náměstí. Jeho syn Eugenio skupinu opustil a v roce 1872 v Rize otevřel varieté, ale již po dvou letech se přesunul do Prahy, kde začal podnikal v divadelním oboru. Pro svůj nápad otevřít také zde varieté získal skupinu podnikatelů a díky jim otevřel 24. července 1875 dřevěnou divadelní budovu. Stála nad dnešním Václavským náměstím.

Stavba

Dřevěná budova byla 65 m dlouhá, 32 m široká a 18 m vysoká a byla kryta lepenkou. Postavili ji podnikatel Jindřich Bräuer a stavitel Vaněček. Do přízemí se vešlo 800 osob, u jeviště bylo po obou stranách umístěno dvanáct lóží ve dvou řadách. Za každou lóží se nacházel malý pokojík, poskytující prostor pro poklidné povečeření návštěvníků. Balkon nad lóžemi pojal 160 osob, galerie po obou stranách přízemí po šesti stech osob. Do celého divadla se tak vešlo zhruba 2000 diváků. Interiér měl světle hnědé stěny a modrý kazetový strop s pozlacenými růžicemi. Některé vybavení a také stavební materiál převzal Averino ze zrušeného divadla Komotovka, které se nacházelo nedaleko odsud a zaniklo v roce 1874 ( Seifertova 32/3).

Divadlo

V základním souboru divadla byli především rodinní příslušníci, dále zpěváci a také 32 tanečnic. Další účinkující z Itálie, Německa, Francie, Japonska a dalších zemí najímal principál jen krátkodobě. Orchestr s 24 hudebníky vedl kapelník J. Holý. Hlavní atrakcí bývalo závěrečné pantomimické vystoupení, které navazovalo a připomínalo slavné pantomimy francouzského umělce J. G. Deburaua. V představení Sochař a socha vystupoval v hlavní roli sám E. Averino. V představeních nabízel divákům pestrý program varietního typu, který do té doby v Praze chyběl.

Působení dalších blízkých arén, jako byla např. Národní aréna, Kravín nebo Nové české divadlo, mu však přitížilo. Činnost divadla tudíž byla velmi krátká. Dokonce již první představení bylo tiskem posouzeno poměrně nepříznivě. Podle tehdejších recenzí bylo to „divadlo rozmanitostí“ , tedy jakési varieté, kde se „producírovali“ zpěváci a zpěvačky kupletů a písniček, zejména německých a jen výjimečně francouzských, dále tanečníci, akrobaté, žongléři a podobně. První představení bylo navíc provázeno silnou bouří a krupobitím, což značně rušilo produkci. Mimoto bylo v divadle velké vedro, program prý byl nevalný a co nejhoršího – pivo bylo teplé. Z toho všeho, zejména ovšem z nelákavého programu, se Averinovi předpovídalo, že s takovým vedením velkých úspěchů na Královských Vinohradech nedosáhne. Výjimkou bylo jen vystoupení bratří Phoitesů, Američanů, kteří předváděli „přízemní krkolomné kousky“, a které kritika přijala vcelku přátelsky.

Eugenio Averino měl také nepříjemnosti s úřady, stavěl totiž přístavky bez stavebního povolení, provozoval závadná topidla a mimo jiné si na něj stěžoval jeden učitel z Vršovic, že při představeních zaměstnává školní mládež. Roku 1877 se vzdal E. Averino koncese a před četnými věřiteli spolu se svými společníky utekl. Ne však daleko, ještě téhož roku začal stavět podobnou arénu Tivoli Averino na Štvanici v Praze 7, kde chtěl pořádat benátské noci s ohňostroji.

Budova divadla ve Škrétově ulici byla následně pronajímána nejrůznějším podnikatelům, ti však předváděli podobný program jako Averino, a tak bylo divadlo nakonec počátkem roku 1880 zbořeno.

O divadle pojednává také kniha Hany Tillmanové: Teatro italiano v Praze 1875-1880, která vyšla v Divadelním ústavu v roce 2017.