Antonín Heveroch (Nové Město)

Antonín Heveroch se narodil v rodině venkovského učitele a studoval na gymnáziu ve Slaném. Po maturitě se přihlásil na právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, ale velmi brzy přešel na lékařskou fakultu, kterou dokončil roku 1894.

Svou vědeckou činnost započal ve Všeobecné zemské nemocnici v Praze na Karlově náměstí, od roku 1899 pokračoval již jako sekundář Zemského ústavu pro choromyslné v Kateřinkách a téhož roku se habilitoval z neurologie a psychiatrie. V roce 1919 po vzniku samostatného Československa se stal vrchním ředitelem Ústavu pro choromyslné, který sídlil ve staré budově v Kateřinské ulici  v areálu bývalého kláštera augustiniánů (dnes neurologická klinika). Roku 1921 byl jmenován řádným profesorem lékařské fakulty Univerzity Karlovy a v roce 1924 prosadil zřízení samostatné stolice psychiatrie, tím dosáhl povýšení ústavu na II. psychiatrickou kliniku, která však krátce po jeho smrti zanikla. V roce 1908 zřídil a až do své smrti vedl útulek pro epileptiky v Praze Libni v původně viniční usedlosti Malovaný lis (Valentinum), první svého druhu v bývalém Rakousko-Uhersku. Budova již dnes bohužel nestojí, byla zbourána v roce 1978.

Žil v malém domku v areálu psychiatrické kliniky (dnes mateřská škola VFN), kde mu byla povolena i soukromá ordinace. Bydlel zde se svojí krásnou o 14 let mladší ženou Kamilou Heverochovou, rozenou Cirklovou (18. 7. 1883 - 25. 12. 1965), dcerou pražského uzenáře Jana Cirkla.

Celý život věnoval psychiatrii a neurologii, k jejich rozvoji přispěl mimo jiné svým členstvím v mnoha vědeckých společnostech u nás i v zahraničí. Roku 1907 byl zvolen prezidentem Lékařské komory pro Čechy, byl dlouholetým předsedou Spolku lékařů českých a místopředsedou společnosti Národního divadla. To jej přivedlo na myšlenku umožnit svým přátelům z hereckých kruhů studovat pro divadelní role psychiku pacientů (O podivínech a lidech nápadných).

V roce 1919 se stal prvním řádným předsedou Purkyňovy společnosti pro studium duše a nervstva (dnes Psychiatrická společnost České lékařské společnosti JEP) a v této funkci setrval až do své smrti. Byl také členem Spolku mediků českých, Československé akademie věd a  umění, Masarykovy akademie práce, čestným členem Spolku pro péči o slabomyslné.

Jeho cílem bylo přiblížit psychiatrii široké veřejnosti, zbavit společnost předsudků vůči duševně nemocným, a změnit tak pohled na psychická onemocnění. Již v roce 1904 napsal knihu Diagnostika chorob duševních pro mediky a praktické lékaře, která se stala spolu s „Psychiatrií“ (1897) prof. Karla Kuffnera (1858–1940) na mnoho let jednou ze základních učebnic psychiatrie v Československu.

Byl autorem řady odborných článků v „Časopise lékařů českých“ i v časopisech pro širokou veřejnost. Ve svých odborných statích se věnoval mnohým psychologickým, ale i filozofickým tématům, oba obory chápal ve vzájemné vazbě. Proslul svým filosofickým pojetím lidské duše a otázky uvědomování si jsoucna - konceptu jáství (O poruchách jáství). Zabýval se studiem řady souvisejících témat, jako jsou halucinace, obsese, podvržené myšleny, vztahovačnost, ovládavé myšlenky, podstata intuice a spánku. Ve svých článcích a studiích se věnoval záhadám bludů a halucinací (Jak vyložiti vznik bludu?).

V terapeutické praxi uplatňoval principy psychoterapie, a přestože souhlasil s existencí podvědomí, nebyl zastáncem hypnózy a odmítal Freudovu psychoanalýzu jako nedostatečně vědecký směr. Mezi jeho další zájmy patřil výzkum mrákotných stavů, autismu či forenzní psychiatrie, studium neurologických souvislostí, např. afázie, dysartrie a dysgrafie nebo témata související s duševními poruchami dětí (Duševní odchylky mládeže školní)

Heverochovo jméno se dostalo i do knihy Jaroslava Haška „ Osudy dobrého vojáka Švejka“. Podle dobového tisku se Hašek po nezdařeném skoku z Karlova mostu do Vltavy opravdu ocitl v “blázinci u Heverocha“

Mezi jeho žáky patřili např. prof. Vladimír Vondráček (1895–1978) náš přední psychiatr a zakladatel české lékařské psychologie nebo prof. Otakar Janota (1898–1969).

Svým všestranným vědeckým přístupem podstatně přispěl k rozvoji české neurologie a psychiatrie, kterou chápal ve vzájemném vztahu k psychologii i filozofii. Svojí temperamentní povahou byl protikladem mírného založení prof. Kuffnera, společně však vytvořili základy české psychiatrie a zařadili se mezi nejvýznamnější české psychiatry prvních desetiletí 20. století.

Je pohřben na Vinohradském hřbitově v Praze, originální náhrobek na jeho hrobě, jehož součástí je funerální plastika ženy z růžového travertinu, vytvořil v roce 1918 vynikající český sochař, osobní přítel profesora Heverocha, Jaroslav Horejc (1886 - 1983), podstavec sochy je dílem neméně významného architekta Jana Kotěry (1871 - 1923). Jan Kotěra je též autorem vybavení Heverochovy čekárny ordinace a jídelny jeho bytu v domku areálu Psychiatrické kliniky.

Mnohé z publikací má ve svých sbírkách Zdravotnické muzeum NLK, které najdete v Praze 2 v Sokolské ulici č. 54.