Milada Vilímková (Vinohrady)

Milada Vilímková se narodila o Vánocích 26. prosince 1921 v moravských Vizovicích jako dcera lékaře MUDr. Cyrila Vilímka. Nejprve studovala Školu umění při Baťových závodech a také pracovala v restaurátorském atelieru Františka Petra. Následně v letech 1945 až 1948 vystudovala dějiny umění a klasickou archeologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde patřila k žákyním profesorů Antonína Matějčka a Josefa Cibulky na dějinách umění a profesora Jindřicha Čadíka a profesorky Růženy Vackové na klasické archeologii. Milada Vilímková vypracovala disertační práci Románské centrální stavby.

Poté působila jako asistentka na Ústavu pro klasickou archeologii, ale díky komunistické čistce musela toto tragicky postižené pracoviště opustit. Živila se jako brigádnice a pracovala ve Státním židovském muzeu. Tato epizoda se však stala v jejím životě osudová, jak bude vysvětleno níže. V letech 1950 až 1953 studovala egyptologii na Univerzitě Karlově. Roku 1955 nastoupila do Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), kde se také podílela na zpracovávání Stavebně-historických průzkumů. Zvlášť je nutno zdůraznit průzkum Pražského hradu, ale vypracovala též elaboráty o zámcích v Brandýse nad Labem a Pardubicích. Nejen díky důkladnému archivnímu studiu se postupně stala významnou znalkyní barokní architektury. Po odchodu do důchodu pracovala v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV.

Do domu v  Šubertově ulici č. 4 se Milada Vilímková nastěhovala roku 1948 a prožila zde prakticky celé půlstoletí až do své smrti. Roku 1954 se provdala za Otto Munelese, se kterým se seznámila právě při práci ve Státním židovském muzeu. Tento judaista a hebraista se do Šubertovy také nastěhoval a spolu napsali knihu Starý židovský hřbitov v Praze (1955). S Dobroslavem Líbalem uspořádala roku 1957 sborník k sedmdesátým narozeninám výše uvedeného Josefa Cibulky. Věnovala se také středověku, publikovala o románské i gotické architektuře, o svém rodišti napsala publikaci Vizovice. Státní zámek a památky okolí (1964). Studium klasické archeologie zúročila v knize Roman Art in Africa (1963), a egyptologie v dílech Egyptské klenotnictví z roku 1969 a Starověký Egypt (1977). Hlavně se však zaměřila na barokní architekturu, zvláště publikovala o rodině Dientzenhoferů, například: Stavitelé paláců a chrámů: Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. (1986). S Dobroslavem Líbalem se podílela na stati o architektuře renesance a manýrismu do publikace Čtvero knih o Praze z roku 1988, a ve stejné práci se podílela i na kapitole o architektuře baroka. Následujícího roku vyšla kniha o benediktinském opatství v Břevnově Ve znamení břevna a růží, kterou napsala s Pavlem Preissem. Milada Vilímková se také stala členkou týmu, který připravil výstavu Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu, uspořádanou při příležitosti 300. výročí narození tohoto významného architekta. Ve stejnojmenném katalogu má Milada Vilímková úvodní kapitolu. V devadesátých letech 20. století se ještě vrátila k tématu židovské Prahy a napsala knihu Die Prager Judenstadt (1990). Česká verze Židovské město pražské vyšla až posmrtně roku 1993.

Tato významná badatelka zemřela dne 5. října 1991 v Praze a na pohřbu se s ní procítěnými slovy rozloučil opat Břevnovského kláštera Anastasius Opasek. Pochována byla, ač katolického vyznání, vedle svého manžela Otto Munelese na olšanském Novém židovském hřbitově v Praze.