Zaniklá studánka Pučka (Nové Město)

Povrch Prahy a její podzemí pod základy domů většinou tvoří tzv. vltavské terasy. Koryto řeky se vyvíjelo po statisíciletí a vltavské vody omývaly břehy i nesčetné ostrovy a její meandry se měnily. Pohyb a ukládání říčních nánosů dnes dokazuje složení vrstev hornin sedmi vltavských teras. Tyto terasy bývaly hlavní zásobárnou podzemních vod, tedy i pramenů a studní. V Praze 2 se nachází podzemní voda v terase vinohradské a v terase pod Karlovým náměstím. Vody se tu ukládají ve štěrkopísku. Tyto štěrky jsou naspodu zvodnělé, proto se vytvořil mezi dnešními ulicemi Václavskou a Štěpánskou významný horizont podzemní vody. K jeho přirozenému odvodnění došlo depresí ve skalním podkladu jižně od kostela sv. Václava. Skalní podklad se tu utvářel v prvohorním moři, což je před více než 440 miliony let. Nachází se zde vrstva křemenců. Jde o Břežskou skálu, která je pod kostelem sv. Václava a dříve převyšovala své okolí až o dvacet metrů. Část skály byla odtěžena na sklonku 19. století.

Pramen tu podle pověsti vytryskl pod kopyty bílého jelena, kterého při honu štval sv. Václav. Podle legendy jelen zakopl a kníže Václav se na tom místě zastavil. Tehdy tu ovšem býval hluboký les. Pramen Pučky se nacházel asi 80 metrů jižně pod kostelem sv. Václava.

Lidé začali pramen využívat jako léčebný a místo bylo veřejně přístupné. Studánce se říkalo také Bučka. Voda obsahovala vyšší množství oxidu sírového a síran hořečnatý a vápenatý. „... studánka vlastně vobecní sluje, kdež lidé jak bohatí, tak chudí, přespolní i domácí pro pohodlí a zdraví své ji užívají...“  Nad pramenem byla postavena socha sv. Václava. Ta je v současnosti uložena v lapidáriu Národního muzea.

Odtok vody ze studánky byl sveden do Vltavy a při něm vzniklo několik lázní. Písemné zmínky uvádějí pramen ve století 15., 17., 18. a 19. Okolní pozemky však od města vykoupil augustiniánský řád a přístup k prameni byl náročnější. Studánka se ocitla v jižní části klášterní zahrady.

Bohuslav Balbín se v 17. století o prameni zmiňuje jako o průzračně čistém proudu vody: „ Nové Město pražské má poklad nikdy neustávajícího zdroje , jehož doušek je studený i uprostřed léta. Je to pod kostelem sv. Václava, kde se ze skalních útrob řítí s velkým hukotem proud, jehož voda je tak zářivá, tak podobná křišťálu, tak chladná a průhledná, že si myslíš, že jde o živou vodu...“ V roce 1786 zde byly otevřeny větší lázně, pojmenované Svatováclavské, a byl postaven lázeňský dům. Voda se sem od pramene donášela. Používala při revmatických bolestech, léčil dnu a údajně i únavu, využíval se pro pitnou kúru a na koupele. Obyvatelé Prahy sem rádi chodili, budova pak byla přestavěna v empírovém slohu a Svatováclavské lázně sloužily až do roku 1867.

V poslední třetině 19. století byly lázně zrušeny a byl tu postaven německý fyziologický ústav. V roce 1908 byl objekt zbořen. Po vybudování kanalizační sítě podél západní strany Karlova náměstí na počátku 20. století pramen zřejmě zcela zanikl a podzemní voda je zde do kanalizace svedena. Což je případ mnoha dalších míst v Praze. Nicméně je doložena existence dalších pramenů podzemní vody ve Václavské a v  Trojanově ulici. V garážích ve Václavské ulici č.p. 2069 je pramen dodnes.

Mimochodem, v České republice se dosud nachází velké množství Svatováclavských pramenů a studánek.