Městská elektrická dráha – první obecní tramvaj (Vinohrady)

Starostové Královských Vinohrad se na konci 19. století začali ohlížet po modernějším způsobu dopravy. Mezi propagátory parní dopravy patřil v roce 1890 starosta Jan Friedländer. Pražské městské radě podal 30. září 1890 žádost o souhlas s vybudováním trati pro parostrojní tramvaj.  Dne 20. prosince 1890 byl jeho návrh zamítnut, ale ani potom se starosta nevzdával. Friedländerovy vize ztroskotaly na stanovisku pražských radních, kteří zamítli parostrojní provoz v centru města. Královské Vinohrady se tak parní tramvaje nedočkaly. Jakkoliv by se zdál jeho sen bláhový a marný (starosta zemřel 9. května 1892), zasloužil se J. Friedländer přece jen o to, že inicioval konání pražské obecní rady, která se díky němu začala stavbou elektrické tramvajové dráhy vážně zabývat.

Pražská obec konala však poněkud zdlouhavě, a tak se v roce 1894 objevily zcela konkrétní návrhy na vybudování vlastní elektrické vinohradské dráhy. Představitele Královských Vinohrad k tomu vedla jednak liknavost Prahy, a také skutečnost, že skupina domů, stojících u vodárny, byla odříznuta od veškerého dění poli a hlubokým zářezem budoucí ulice.

V té době měl v Praze největší zkušenosti s výstavbou elektrické dráhy ing. František Křižík, který při příležitosti Jubilejní výstavy uvedl do provozu elektrickou dráhu z Letné k Výstavišti. Přestože šlo o ztrátovou akci, „český Edison“ si zde ověřil mnoho technických novinek a navíc měla dráha velký význam pro propagaci tohoto v Praze nového dopravního prostředku. Také díky této trati potom mohl Křižík uvést do provozu elektrickou dráhu z Prahy do Libně a později až do Vysočan. Košířský starosta Matěj Hlaváček pak vybudoval trať ze Smíchova do Košíř. Ve všech případech se však jednalo o dráhy soukromé.

Městská elektrická dráha Královských Vinohrad měla být vůbec první obecní „elektrikou“. František Křižík získal povolení ke stavbě vinohradské elektrické dráhy dříve než vinohradská obec nebo Praha. Toto povolení postoupil zdarma Královským Vinohradům. Samotné stavby se pak ujal Křižíkův elektrotechnický závod.

Pravidelný provoz na lince od Státní opery (před býv. Německým divadlem), po Škrétově a Anglické ulici, náměstím Míru (Purkyňovým), po Korunní třídě až na Floru byl zahájen 25. června 1897. Stavební délka dráhy činila 3315 m.

Trať byla dvoukolejná, se secesními sloupy trakčního vedení umístěnými mezi kolejemi, takže osová vzdálenost kolejí byla 4 metry. Na novou osovou vzdálenost kolejí 2 ,8 m byla trať přebudována v  Korunní třídě až v letech 1920–1922. Stanice byly označeny sloupky, které údajně slouží dodnes na nejstarší části Vinohradských hřbitovů k označení jednotlivých oddělení. Proud dodávala vlastní městská elektrárna postavená v roce 1896 v objektu vinohradské vodárny. Parní stroj o výkonu 100 ks (73 ,5 W) poháněl dvě dynama s napětím 300 V, sériově zapojena. Malá vozovna o pěti kolejích a administrativní budovou byla vybudována u Orionky. Pro Městskou elektrickou dráhu Královských Vinohrad dodala Ringhofferova smíchovská továrna pět čtyřnápravových vozů a dva vozy vlečné.

Rozsah této dráhy s osmi stanicemi byl největší z celé pražské aglomerace. První vozy vyjížděly ráno v 5:44 a „zatahovaly“ až ve 23 hodin. Vybudování dráhy stálo 350 tisíc zlatých, které se začaly brzy vracet. Je však nutno zdůraznit, že Královské Vinohrady nebudovaly svou elektrickou dráhu ani pro výdělek, ani ze vzdoru, ale z toho důvodu, že pražští radní šest let nebyli s to rozhodnout, kudy a jak má trať vést a zda-li vůbec.

Počin Vinohrad byl následováníhodný a Praha záhy zřídila elektrickou dráhu. Pražská část tramvajového okruhu vedla od Státní opery (Německého divadla) přes Bulhar a Žižkov k Olšanským hřbitovům. Tento úsek byl zprovozněn 17. září 1897. Vzniklý okruh používaly nejprve vozy obou měst, jak Prahy, tak i Královských Vinohrad.

Obec vinohradská odevzdala 15. prosince 1897 svou dráhu obci pražské, která převzala celý účet vinohradské tramvaje, přičemž se objevil ve prospěch Královských Vinohrad přebytek 10 000 zlatých. Tyto peníze ale Královské Vinohrady odevzdaly i s dráhou Praze s dovětkem, že : …dosáhnuvší svého účelu, nechtějí z ní míti zisk.“ Město Praha pak záhy dokončilo ve spolupráci s Františkem Křižíkem zamýšlený okruh prodloužením vinohradské dráhy Žižkovem zpět k opeře. Tato první okružní trať měla po dlouhá desetiletí pokračování v okružní lince č. 2, jejíž „konečnou“ v Jičínské ulici mnozí pamatují.

Z původní komise pro elektrickou tramway vznikla správní rada zcela nové organizace. Ta byla dne 2. srpna 1897 s platností od 1. září 1897 pojmenována jako „Elektrické podniky královského hlavního města Prahy“, které se staly přímými právnickými předchůdci dnešního Dopravního podniku.

Od roku 1897 mělo vinohradské náměstí Míru díky Elektrickým podnikům královského hlavního města Prahy spojení se Žižkovem, o rok později s  Karlovým náměstím a Spálenou ulicí a od roku 1899 s Vršovicemi.

Náměstí Míru se tedy ještě v 19. století stalo důležitou dopravní křižovatkou, do které ústily tramvajové tratě ze čtyř směrů. Vinohradská trať koňky byla elektrifikována až v roce 1904, přičemž její koncový úsek byl přeložen k dolní části Nuselských schodů. Tímto počinem vzaly definitivně za své plány na výstavbu lanové dráhy, která by vedla po obou okrajích schodů. V letech 1907 a 1908 pak byla položena trať na Vinohradské třídě.

Křižíkova obecní vinohradská tramvaj se nesmazatelným písmem zapsala do dějin pražské hromadné dopravy a její podstatná část vede v místech původní tratě. V původní Křižíkově vozovně na Orionce se dosud dochovaly koleje, pamatující její zrod.