Povýšení Královských Vinohrad na město (Vinohrady)

Rozsáhlá oblast dnešních Vinohrad a Žižkova, ohraničená na severu horou (později nazvanou) Vítkovou, na jihu obvodem osad Nusle a Vršovice, na západě obvodem osad Rybník, Chudobice a Poříčí a na východě osadou Olšany patřila k místům na návrších kolem Prahy, kde byly vymýceny lesy, ale půda získaná jejich kácením nebyla ve všech případech vhodná k zemědělskému, resp. polnímu využití. Prostor uvnitř těchto „hranic“ byl sice malebně zvlněný a romantický, ale nevznikaly zde žádné osady.

Zásluhou cisterciáckých řeholníků se zde místy pěstovala vinná réva (stejně tak jako na jiných „nehostinných“ místech v okolí Prahy, například v oblasti Smíchova, Podolí aj.). Velikou a zásadní proměnu však prodělala tato oblast v době vlády Karla IV. Přispělo k tomu založení Nového Města pražského a výstavba hradeb a hlavně nařízení z roku 1348, aby kolem pražských měst byly „vzdělány“ vinice a zahrady.

„Intra muros“, čili uvnitř hradeb, se tak ocitly staré osady Rybník (okolo kostela sv. Štěpána), Chudobice (okolo kostela sv. Jindřicha) a velká část Poříčí s kostely sv. Petra a sv. Klimenta. Tím byla oblast na východ hradební zdi, neboli „extra muros“ , trvale oddělena od města.

Rozhodnutí o osázení všech návrší kolem Prahy vinnou révou vzhled této krajiny zcela proměnilo. Karel IV. také nařídil přivézt z Rakouska a z Burgundska nejušlechtilejší révu. Králi se však zdálo, že zakládání vinic nepokračuje tak rychle, jak si představoval a rozhodl se „dáti celému podniku pevnou organisaci v čele s odpovědným úředníkem ,“ jak připomíná Zdeněk Rys v publikaci Královské Vinohrady.

Dne 16. února 1358 vydává Karel IV. nové nařízení, aby lidé „vinice osazovali na všech horách ve třech mílích okolo našeho města Prahy ležících“. Vlastníci půdy měli osadit neplodnou část svých pozemků révou a měli do 14 dnů začít s přípravami. Budoucí vinaři byli na dvanáct let osvobozeni od desátků a navždy od ungeltu a berní. Po uplynutí této doby byli vinaři povinováni desátkem královské komoře, a to odváděním půl džberu vína z jedné vinice (pravděpodobně se jednalo o tzv. týnský džber, tj. 124 litrů). Plocha vinice byla stanovena 60 prutů na délku a 8 prutů na šířku, tj. plocha o něco málo větší než hektar.

Vinice se těšily značné ochraně, samozřejmostí byly finanční pokuty, které náležely do pokladny perkmistra. To byl úředník volený staroměstskými konšely, který vykonával soudní moc nad spory mezi vinaři a nad škůdci vinic, vyznačoval území vhodné k zakládání vinic, uzavíral všechny potřebné smlouvy a vedl zápisy o placení desátků a královského perkrechtu apod. Za poškození vinice nebo révy byly jmenovány i tělesné tresty, například utětí pravé ruky.

Vinice se tak brzy staly zdrojem značných příjmů majitelů i pěstitelů révy, kteří teď již o vlastní vůli s vidinou většího zisku sami rozšiřovali plochy vinic, často na úkor polí a luk. Vedle nich pak vznikaly i chmelnice a zahrady. Vinice vzkvétaly natolik, že se oblasti budoucích Vinohrad začalo říkat Viničné hory.

Na úsilí svého otce navázal i velký milovník vína, král Václav IV. Přičinil se o „řád“, jež měl být zachován pro viniční chasu: byla upravena pracovní doba a hlavně dělníci měli hodinovou přestávku na oběd. Za vlády Václava IV. byla Praha na všech stranách „ověnčena“ vinicemi, chmelnicemi i zahradami, které zdobily krajinu a zároveň poskytovaly obživu velkému množství dělníků. Pražské vinice se stávaly známými i mimo naše země.

Rozkvět pražských vinic přerušily husitské války. Vinice, zahrady a chmelnice byly velmi poškozeny, některé navždy zničeny.

Jiří z Poděbrad se pokusil obnovit jejich zašlou slávu, ale po stránce pěstitelské byly vinice na svém druhém vrcholu až za doby Ferdinanda I. Ten také rozhodl, že perkmistra bude jmenovat král a bude tedy úředníkem královským. Od té doby také začaly vzrůstat nároky královské komory na pěstitele vinic, jimiž byli převážně měšťané pražských obcí. Přes tyto zvýšené nároky vinařství prakticky až do bitvy na Bílé hoře kvetlo.

Třicetiletá válka však znamenala definitivní konec vinic, z něhož se již nikdy nevzpamatovaly. Mnohým majitelům vinic byla půda konfiskována, někteří byli popraveni.

A vinice chátraly, takže na počátku 18. století zbyla z původní plochy osázené vinnou révou jen čtvrtina pozemků.  

Namísto viničních domů potom vznikaly četné usedlosti a letohrádky, některé z nich byly na svou dobu a prostředí značně výstavné, některé byly známy jako zájezdní hostince, jiné jako vlastnictví zámožných osob.

Guberniálním nařízením ze dne 13. června 1849 byly usedlosti za Slepou, Žitnou, Koňskou, Horskou a Poříčskou branou spojeny a vznikla samostatná, značně rozsáhlá obec Vinohrady.

Nová obec neměla, zejména kvůli hradbám, zpočátku ke svému růstu příliš dobré podmínky. Osídlení bylo velmi řídké a velké plochy zůstávaly ležet ladem – a přesto netrvalo dlouho a celé toto území se stalo dějištěm tak rychlého růstu, jaký neměl v té době v celých Čechách obdoby.

Obec byla ve druhé polovině 19. století již značně rozsáhlá, měla přes 785 ha plošné míry a probíhal tu velice čilý stavební ruch. Proto vznikla myšlenka, aby tento obrovský prostor byl rozdělen ve dva samosprávné celky. Před rozdělením mělo toto „impozantní předměstí“ 566 domů s 23 130 obyvateli.

Dne 16. červenec 1875 Zemský výbor rozdělil Královskou Vinohradskou obec na Vinohrady I. a na Vinohrady II. Na Vinohradech II. stálo 235 domů s 8935 obyvateli na ploše více než 370 ha.

Dne 7. srpna 1877 dalo ministerstvo vnitra povolení, aby na návrh starosty obce Karla Hartiga Vinohrady I. přijaly název Žižkov a Vinohrady II. aby si ponechaly starodávný název Královské Vinohrady.

Dne 26. září roku 1879 byly Královské Vinohrady povýšeny na město. O rok později měly již 343 domů se 14 831 obyvateli, 29 ulic, tři náměstí a jednu silnici.

Na základě listiny Františka Josefa I. ze dne 7. února 1890 (rozhodnutí padlo již 23. ledna) byl Vinohradům udělen městský znak. Tak město smělo, jako vůbec první příměstská obec, používat svůj znak, který byl poté využit k výzdobě divadla, vodárny a mnoha interiérů.

Zákonem č.114/1920 Sb. byly Královské Vinohrady spolu s třiceti šesti dalšími městy, obcemi a osadami začleněny do tzv. Velké Prahy. Tento název se vžil, přestože nebyl nikdy zakotven v žádném právním předpise. Uvedeným zákonem, který nabyl účinnost 1. ledna 1922, se hlavní město rozrostlo na rozlohu 17 164 ha a počet obyvatel se zvýšil z 242 000 na 677 000.

Dalším vládním nařízením č. 7 Sb. ze dne 11. ledna 1923 bylo rozšířené území města Prahy rozděleno na 13 obvodů, očíslovaných římskými číslicemi. Královské Vinohrady se staly Prahou XII. Hranice tehdejších obvodů se kryly s katastry dřívějších obcí a žádné katastrální území nebylo rozděleno do dvou či více městských obvodů. Toto uspořádání hlavního města zůstalo bez významnější změny až do roku 1947. Územní celistvost Královských Vinohrad zůstala nedotčena i při vzniku městských obvodů 14. listopadu 1947, kdy se staly obvodem Praha XII.

Zásadní změnu znamenal únor 1948. Nové územní uspořádání Prahy od 1. dubna 1949 odebralo část území Královským Vinohradům, které připadlo městskému obvodu Praha 2 (psáno již arabskými číslicemi), který ještě tvořily části území Nového Města, Nuslí a městská část Vyšehrad. Zbývající část Královských Vinohrad zůstávala obvodem Praha 12.

Rok 1960 přinesl další rozdrobení někdejšího města architektů, lékařů, právníků, umělců, úředníků a živnostníků. Západní část Královských Vinohrad připadla od 1. července 1960 obvodu Praha 2, východní část obvodu Praha 3 a jihovýchodní část obvodu Praha 10. V roce 1968 bylo vypuštěno z názvu obce adjektivum Královské.