Literární vycházka - Josef Lada - Kronika mého života (Nové Město)
Trasa literární vycházky vede částí Nového Města, kde Lada od roku 1901 až do své smrti bydlel a pracoval. Cestou nás bude provázet sám malíř svým komentářem z knihy Kronika mého života. Seznámíme se také s jeho kamarády a spolupracovníky, stejně jako s rázovitými osobnostmi obyvatel této čtvrti před sto lety.
ÚVOD
"Lada je váš největší malíř", řekl údajně Pablo Picasso Josefu Šímovi na poválečné výstavě českého umění.
Obrázky Josefa Lady zná každý od dětství a všichni také ví, že se tento na jedno oko slepý, přeučený levák narodil v Hrusicích. Málokdo ale ví, že většinu života strávil v Praze poblíž Karlova náměstí. Že se zde vyučil, pracoval a bydlil zde s kamarády, se kterými si užili spoustu legrace a nadělali si hromadu naschválů. Z jeho Kroniky se dozvídáme o těžkých začátcích jeho tvorby, stejně jako prvních úspěších, o dobách, kdy neměl na jídlo, i časech, kdy již byl úspěšným malířem a ilustrátorem.
Pojďme se vydat na procházku místy, která jsou navždy spjata s Josefem Ladou a jeho Kronikou mého života.
Dále viz ZASTÁVKY
DOPORUČUJEME: Po stopách Josefa Lady se můžete vydat i jako účastníci venkovní hry Putování Prahou 2.
Zastávka 1: První neradostné bydlení v Praze – Joaneum
Naši cestu začneme v Salmovské ulici před budovou Johanea, kde Lada bydlil v době, kdy se jako čtrnáctiletý u pana Petránka učil malířem pokojů a divadelních dekorací. Na stravu a na byt jej však mistr nevzal, a tak Lada bydlil zde v útulku pro katolické studenty a učně.
Své dojmy z Johanea popisuje takto: „Vstávat se muselo velmi časně, aby se všichni studenti a učedníci mohli účastniti mše v ústavní kapli ještě před snídaní. Modlení bylo vůbec dost: ráno v kapli, vždy před jídlem i po jídle a večer opět v kapli. Jídla bylo zato málo. ... První dny mi bylo jako ptáku zavřenému v kleci… Personál zcela jistě duševně méněcenný a pan správce, kněz, vyhlížel přísně, spíše jako inkvizitor. Mnozí učedníci mi připadali tak podivně, jako lidé z jiných světů. Hoši přísných, neradostných pohledů, předčasně přemoudřelí."
Namísto malování kulis, ve které Lada doufal, tahal štafle, kbelíky a kufry s barvami do nejvyšších pater činžáků. Když zjistil, že se k malování kulis během příštích dvou let vůbec nedostane, rozhodl se z učení odejít. Do Prahy se vrací po několika měsících jako knihařský učeň.
Zastávka 2: Veselá učňovská léta
Ocitáme se na Karlově náměstí proti č.p. 557, kam se do domu U zlatého vola přistěhoval Lada jako učeň knihaře Jana Karáska z Ječné ulice. Knihařská práce ho bavila a mistr Karásek byl hodný člověk. Lada zde měl i čas na kreslení, a tak ve svých patnácti letech dostává první zakázku. Pro místní divadelní ochotníky maluje dva portréty na stěnu jevištního pokoje. Kromě lepšího bydlení se mu líbilo i umístění. Park na náměstí měl Lada moc rád, protože mu připomínal přírodu v jeho rodné vsi. Rozuměl si i se svými spolubydlícími.
Sám o svém novém bydlišti píše: "Nový byt byl, u srovnání s tím v Ječné, skoro vznešený. Předsíň, kuchyň, dílna a pokoj – všechno s velkými okny do dvora. A ještě tu byla mimo kuchyň spíže tak veliká, že ji paní mistrová určila za pokoj učedníků."
Spaní tří učňů ve spíži bylo nejspíše dost veselé: "Zde byly mezi námi učedníky a rodinnou ložnicí trojí dveře, takže jsme se mohli rvát jako koně. Jednou bych málem vyrazil Tondu otevřeným oknem do dvora a on mi za to dal takovou herdu, že jsem spadl po hlavě do štandlíku s vodou. Vlétl jsem do něho tak prudce, že jsem se nemohl vytáhnout a byl bych se snad utopil, kdyby mne nenapadlo převalit se na zem, aby voda vytekla..."
Lada v té době studoval na živnostenské pokračovací škole a začal se připravovat na přijímací zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu. Jako učeň absolvoval večerní kurz kreslení. Časem začíná své kresby publikovat v časopisech. Roku 1905 se stal knihařským tovaryšem, ale současně se rozhodl opustit toto řemeslo a věnovat se pouze výtvarnému umění.
Zastávka 3: Práce na třetině stolu
Nacházíme se Karlově náměstí proti komplexu Atrium. Na jeho místě počátkem dvacátého století stál pivovar U Šálků, kam se Lada v roce 1905 odstěhoval. Bydlel u krejčího Bureše a sdílel s ním velmi skromný podnájem, který popisuje takto: "V přední části na pohovce jsem spal já, vzadu manželé Burešovi. V zadní místnosti stál také jediný stůl, na němž se jedlo i pracovalo. Na dvou třetinách žehlil Bureš pánské svršky, na jedné třetině jsem kreslil…"
Přesto zde Lada v této době vytváří první knižní ilustrace a kreslí do časopisů.
Zde se také seznámil se svou budoucí ženou Hanou Budějickou. V té době jí bylo 17 let a Lada jí svou náklonnost projevil, jak sám popisuje, několika sněhovými koulemi, které na ni vyslal ze zálohy.
Zastávka 4: Bydlení v Dittrichově ulici
Projdete-li Václavskou pasáží a Trojanovou ulicí, dostanete se do Dittrichovy ulice, kam se roku 1906 Lada přestěhoval společně s Burešovými. Nevíme přesně do kterého domu, ale šlo o úplně novou stavbu. V té době tam bydlela pouze domovnice, která nejspíše z osamělosti holdovala alkoholu. Lada popisuje příhodu, po které se o této její zálibě dozvěděl i majitel domu: „Domovnice totiž myla okno svého bytu ve zvýšeném přízemí a zmožena alkoholem usnula při této práci, opřena o deštění v okně v tak pokroucené pozici, že to kolemjdoucím zavdávalo podnět k všelijakým domněnkám. Brzy se před domem shromáždil shluk lidí, jenž se shodl na tom, že se domovnice oběsila, a kdosi přivedl strážníka. Ten s pomocí zámečníkovou otevřel byt, vnikl dovnitř a hotovil se nebohou oběť odříznout, ale pravidelné chrupání a zápach lihovin ho přesvědčil, že jde pouze o důkladnou opici.“
Tehdy je Lada přijat na Uměleckoprůmyslovou školu, výuka podle striktních pravidel bez možnosti uplatnění vlastního stylu mu ale nevyhovovala. V té době už úspěšně publikoval své kresby v časopisech a nechtěl se smířit stím, že mu bude vnucován jiný, všeobecně uznávaný styl. Proto brzy ze školy odchází.
Od roku 1908 obývá svůj první samostatný byt (místnost) v Dittrichově 344/6, který měl společnou předsíň s dalšími pokoji. Zde jej kromě jiných navštěvoval i přítel Emil Špatný. Lada píše: "Bydlil jsem v bytě, kde byly ještě tři slečny, každá v jednom pokoji, ale měli jsme společný vchod ze schodiště. Snášeli jsme se tam vzorně, jen s otvíráním bylo zpočátku trochu nepříjemností. Nakonec jsme nad zvonek připevnili čtyři vizitky se jmény nájemniků a pod nimi bylo napsáno počet zvonění ke každému nájemníku. Na mne se zvonilo 2x.... Za čas přišel ke mně Emil na návštěvu a nenaleznuv mě doma, tak se dopálil, že mi na vizitku připsal před tu dvojku ještě jedničku.... Přijel ke mě strýc z venkova, a když u dveří pracně zjistil, co se patří – důkladně si odpočinul a začal vyzvánět. Zpočátku mu to šlo dobře, ale při devátém zvonění se nějak popletl a nevědel správně, kolikrát zvonil. Nu, co na tom – mému strýci na nějakém zazvonění přeci nezáleželo – začal tedy zase od začátku a mnohem pozorněji. A když, chudák, myslil, že to řádně provedl, – rozlétly se dveře a z nich vyrazily tři slečny jako fúrie a vychrlily na něho sbírku kleteb. Potom … práskly mu dveřmi před nosem. Dopálený strýc praštil sukovicí do dveří a zase odjel..."
Lada tu bydlel sedmnáct let až do roku 1925. V té době se z něho postupně stává poměrně známý kreslíř a ilustrátor. Mezi umělci měl mnoho přátel, kteří ho zde navštěvovali, Jaroslav Hašek s ním občas i bydlel.
Ten, jak Lada popisuje, někdy zmizel na delší dobu a po čase se vracel poněkud zvláštním způsobem: "... zazvonil a když mu bylo otevřeno, přidržoval dveře, že vznikla pouze škvíra, kterou prostrčil hůl a volal: "Tu máš a řež, bez milosti řež!" Řezat jsem ovšem nemohl, vadily dveře, které Hašek pevně přidržoval a také jsem to nikdy neudělal. Ale tento způsob návratu patrným překroucením mylně informoval Longena, jenž myslil, že jsem Haškův neukázněný život korigoval holí..."
O svém příteli dále píše: "Hašek psal snadno a lehce. A mohl psát kdekoliv: v tramvaji, v hospodě, v kavárně, ať už tam hučelo sebevíce. Při tom všem ješte provozoval jakýsi druh literární ekvilibristiky. Jednou psal v kavárně Union nějakou humoresku a za šesták si mohl každý známý host vymysliti jakékoli jméno a Hašek je hned v příští větě použil, aniž by porušil srozumitelnost děje."
Zde v Dittrichově ulici, ve stejném domě, Lada také později bydlel i se svojí ženou Hanou, rozenou Budějovickou. Po dvou letech se manželé Ladovi přestěhovali do tehdejší ulice V Ohradách, nyní Ladovy č. 2045/1.
Cestou pravděpodobně budete míjet Emauzy, pod kterými ve svých 16 letech při náletu 14. února 1945 zahynula Ladova mladší dcera Eva, nadaná klavíristka.
Zastávka 5: Podskalí a porodní drama s dobrým koncem
Ocitáme se před činžovním domem v Ladově ulici č. 2045/1.
Lada měl Podskalí velmi rád. Už jako učeň sem často chodil, snad že mu připomínalo jeho rodnou vesnici a postavy charakteristické spíše pro venkov. "Život v ohradách, na ulici i u vody idylický, spíše venkovský než městský... Líbil se mi rázovitý oblek Podskaláků, čepice bekovka, červeně a bíle pruhovaná košile a vysoké, tukem namazané boty. Líbily se mi i rázovité typy, zvláštní způsob řeči i vtipy, kterými se Podskaláci navzájem častovali. V neděli většinou sedávali na kládách u vody nebo v legendárních podskalských hospodách..."
Sem se s manželkou Hanou nastěhovali do ulice V Ohradách. Asi čtyři týdny po příchodu do nového bytu (29. 12. 1925) se jim narodila první dcera Alena. Ten večer Lada přišel poměrně pozdě a v lehce podnapilém stavu. Rychle však vystřízlivěl, když začal shánět pro manželku taxíka. Stanoviště, které měl vyhlédnuté, nedávno zrušili, ani u mostu žadný nestál, strážník nikde, až párkař u mostu ho přivolal písknutím na prsty. Telefon, z kterého chtěl strážník volat, byl však rozbitý, a tak i se strážníkem běželi do Václavské ulice, odkud se již dovolali a pomoc nakonec přijela včas…
V tomto domě žil šťastně s rodinou dlouhá léta a vychovával zde své dvě dcery Alenu a Evu. Miloval je a s láskou v knize popisuje období, kdy byly obě malé: „Alenka bázlivá nebyla ani trochu. Ve věku osmi měsíců dívala se na letním bytě na kominíka s pohrdavou lhostejností a rohatou černou kozu, jež ji přišla ke kočárku očichávat, popadla za rohy a cloumala jí, jako by jí chtěla rohy utrhnout. Když byly Alence tři roky, dostala sestřičku Evičku. Ta byla útlejší konstrukce a tak bázlivá, že jsme musili z její blízkosti mouchy odhánět. Zato se dříve naučila správněji mluvit než Alenka.“
Právě dcera Eva umírá během náletu 14. 2. 1945. Alena se stala známou malířkou a ilustrátorkou.
Ilustrovala řadu knih pro děti, mezi nejznámější patří „Alena Ladová dětem“ a „Kluci, holky a Stodůlky“. O svém otci napsala knihu „Můj táta Josef Lada“, která vyšla poprvé v roce 1963.
Na domě, kde Josef Lada 14. prosince 1957 umírá, se dnes nachází pamětní deska s malířovým portrétem. Zde také naše vycházka končí.
Katastrální území
Datum vytvoření: 30.4.2020 21:49
Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?
Zpětná vazba
