Karel Škréta

Karel Škréta Šotnovský ze Závořic se narodil v domě U Černého jelena v Týnské ulici u Staroměstského nám. v Praze 1 v protestantské rodině vladyky Konráda Škréty Šotnovského ze Závořic a Kateřiny Herkulesové z Morchendorfu. Rod pocházel z Olešnice, kde byl Škrétův děd kožešníkem, ale vypracoval se až na senátora ve staroměstské pražské radě. Císař Maxmilián II. mu udělil rodový erb. V raném dětství Karlu Škrétovi zemřel otec a od tří let jej vychovával strýc Pavel Škréta, kutnohorský mincmistr. Ten mu zajistil dobré vzdělání v Týnské škole, Škréta se naučil latinsky, francouzsky a německy, což mu později pomohlo při jeho studijních cestách. Malovat se pravděpodobně učil u jednoho z mistrů královského dvora (snad u grafika a rytce Sadelera).

Škrétova rodina vyznávala evangelickou víru, proto po bitvě na Bílé hoře musela odejít v roce 1628 do exilu. Nejdřív žila v sousedním Sasku, poté budoucí malíř odjel do Itálie, žil v Benátkách, kde se seznámil s díly velkých mistrů té doby (Titian, Veronese, Tintoretto).

Někdy po roce 1630 Karel Škréta konvertoval ke katolictví, poté žil v Římě, kde se stýkal s německými a holandskými malíři. V roce 1638 se vrátil do Prahy a záhy se stal vyhledávaným malířem a posléze i nejvýznamnější osobností české raně barokní malby. Dostával zakázky z nejvyšší společnosti, portrétoval šlechtu i bohaté měšťany. Proslavil se nádhernými obrazy (Joachima Sandrarta, rodiny D. Miseroniho, českých šlechticů ,...) grafickými listy, kresbami a oltářními malbami. Tvorbu završil ještě před svými čtyřicátinami.  Díky věhlasu, a po mnoha žádostech, se mu podařilo získat zpět rozsáhlý majetek, zabavený po útěku z Čech. Zařídil si velkou dílnu a zaměstnával v ní mnoho učňů a tovaryšů.

Vzácný skvost, Škrétův obraz s názvem Svatý Václav, ochránce Prahy proti Švédům z r. 1649, patřil do r. 1903 emauzskému klášteru. Dílo znázorňuje sv. Václava, který v té době zažíval kult osobnosti, jak dští síru na švédská vojska a chrání Prahu. Později tamní řád německých benediktýnů českého patrona nechtěl, nabídl jej proto dalším kostelům. Roku 1903 se za poslední finance dokončoval kostel sv. Prokopa na Žižkově, kterému tato velkolepá výzdoba přišla vhod a obraz zde můžeme vidět dodnes.

V Praze 2 najdeme i Svatováclavský cyklus obrazů z r. 1641 věnovaný klášteru augustiniánů Na Zderaze, a to z velmi prozaických důvodů. Škréta vyzval r. 1673 ve svých 63 letech na souboj kordy malíře Oktavia Pierra, který měl více zakázek než on a Škréta na něj žárlil. Svého soka před domem U Černého kohouta v dnešní Rytířské ul. zabil a aby se vyhnul zatčení, ukryl se v  kostele sv. Václava Na Zderaze u Karlova náměstí, kam zbrojnoši nesměli. Z vděku pak kostelu své malby věnoval. Oltářní obraz si můžeme prohlédnout také v   kostele sv. Štěpána ve  Štěpánské ulici. Škréta je autorem mnoha dalších oltářních obrazů v pražských kostelích (např. sv. Tomáše a sv. Mikuláše na Malé Straně, sv. Prokopa na Žižkově atd.). Traduje se, že Škréta byl velmi vznětlivý, pral se a vyhledával souboje, a tak si chtěl službou pro svatostánky vylepšit svůj „boží“ obraz.

Jeho syn Karel (1646–1691) se u svého otce učil malířství, ale oboru se věnoval jen občas. Na některých obrazech s otcem spolupracoval. Avšak především působil jako rada nejvyššího purkrabského soudu. O jeho životě byla napsána opera Karel Škréta, jejímiž autory jsou Karel Bendl a  Eliška Krásnohorská a také veselohra od Václava Aloise Svobody.

Karel Škréta je pochován v kostele sv. Havla na Starém Městě. Po malíři je pojmenována  Škrétova ulice v Praze 2 na Vinohradech a v Praze 1 má pamětní desku na rodném domě v Týnské ul.