Rajna Milunič Sopková

Narodila se v jugoslávském městečku Sombor při maďarských a chorvatských hranicích jako nejmladší ze čtyř dětí (sestry Marta a Neva, bratr budoucí světově uznávaný arch.  Vlado Milunič). Rodiče Athéna a Josip Miluničovi byli lékaři a pocházeli ze Záhřebu. Za války se angažovali v odboji, byli přesvědčení komunisté. Během války hlídala jejich tři starší děti babička a po celou dobu se neviděli. S novorozenou Rajnou za nimi do Záhřebu přijeli až po osvobození města.

Po válce byl otec jmenován ministrem zdravotnictví v srbském Bělehradě. Za práci v odboji získali rodiče dvouleté stipendium v Bostonu v USA. O všechny čtyři jejich děti se opět starala babička. Zpět do Záhřebu se vrátili v r. 1948. Smýšleli levicově, nesouhlasili s politikou Josipa Broze Tita a s tím, aby Jugoslávie vystupovala nezávisle na Sovětském svazu. V té době všichni členové strany museli podepsat, zda stojí za Titem nebo Stalinem. Nesouhlasili s politikou TIta, rozhodli se proto odejít a usídlit se v některé východoevropské zemi. Vybrali si Československo a Prahu, nicméně byli podezíráni z toho, že jsou Titovi špióni a museli nejprve tři roky setrvat v Hradci Králové. Stále bez svých dětí.

Odplatou za emigraci rodičů bylo, že se babička i s dětmi musela nuceně vystěhovat z bytu v Záhřebu. Útočiště našli v istrijské Opatiji u babiččina syna, byť ve skromných podmínkách. Žili zde šťastně. Po deseti letech neúspěšných žádostí směly děti v r. 1956 konečně vycestovat za rodiči do Prahy. Paní Rajna na to vzpomíná tak, že za svoji maminku považovala babičku a rodiče pro ni byli téměř cizí lidé. Byla velmi malá, když se rozdělili a její vzpomínky byly kusé. V Praze se necítila dobře, vše jí připadalo šedé, uniformní a přísné. Chyběla jí volnost, slunce a moře. Se sourozenci neuměli česky, scházeli se spíše s jugoslávskou komunitou. Rajně bylo jedenáct let a začala zde studovat francouzské gymnázium v Bílé ulici v Praze 6, převážně s dětmi důstojníků a vojáků, a podle toho tam také panovala atmosféra. Když se rodina přestěhovala na Smetanovo nábřeží na Nové Město, navštěvovala školu v Resslově ulici. Se změnami se vyrovnávala těžce, ona sama netoužila po tom, odjet za rodiči do cizí země.

Po maturitě se Rajna přihlásila na vysokou školu Uměleckoprůmyslovou, kde vystudovala knižní grafiku. Zde se, v atmosféře "pražského jara", seznámila s budoucím manželem, malířem, sochařem a grafikem  Jiřím Sopkem. Při okupaci 21. srpna 1968 nemohla uvěřit, že tanky a vojáci nejsou z Německa, ale jde o vojska Varšavské smlouvy. Další vzpomínky jsou na rok 1969 a sebeupálení Jana Palacha. Uměleckoprůmyslová škola sídlí přímo naproti Filosofické fakultě, kde Jan Palach studoval. Zažila jeho pohřeb, průvod i následnou studentskou stávku.

Školu Rajna Milunič dokončila v r. 1970. Také ona se, stejně jako její rodiče v r. 1948, musela vyjádřit, zda souhlasí s okupací. Ona konkrétně k vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše území v r. 1968. Vzpomíná, že ta doba byla opravdu hrozná, většina kvalifikovaných lidí musela z politických důvodů odejít a vykonávat podřadné práce. Odcházeli i profesoři, kterým bylo více než sedmdesát let. U Rajny opustili školu Trnka, Hofmeister, Muzika a Strnadel. Po studiu začala pracovat v užité grafice, věnovala se například různým časopisům a tiskovinám, u Supraphonu tvořila obaly gramodesek.

Budoucí manžel Jiří Sopko měl v roce 1970 poslední výstavu ve Voršilské ulici. Vernisáže se zúčastnil například Jiří Stivín se svojí kapelou. Další výstavy se na dlouhá léta nekonaly. Ve vzniklém svazu umělců totiž byli přesvědčení komunisté nebo ti, kteří s příchodem okupačních vojsk vyjádřili souhlas. To se Rajny a jejího manžela, které si vzala v lednu 1971 na Novoměstské radnici, netýkalo. „Bylo to těžké období, byli jsme bez peněz ,“ popisuje pamětnice s tím, že v té době se manžel věnoval restaurátorství, i mimo Prahu. Rajna tvořila titulky k filmům a navrhovala u Krátkého filmu kostýmy, např. pro filmy Zdeňka Podskalského nebo Ctibora Turby. Toho času bydleli na nábřeží B. Engelse (nyní  Rašínově nábřeží) čp. 2000/78 v domě U dvou tisíc, patřící dříve Havlovým, společně s rodinou Václava Havla. Toho znali celkem padesát let. Havlovu jedinou dětskou knihu Pižďuchové (2003) Jiří Sopko ilustroval. 

Sametovou revoluci v listopadu 1989 zažila s mladší dcerou Norou, kdy se vydaly s průvodem z Albertova na Vyšehradský hřbitov k hrobce Slavín a dále na Národní třídu. V tu chvíli tam byla v davu i nejstarší dcera, studentka, o kterou se při zásahu policie velmi obávala. Následnou změnu režimu Rajna samozřejmě přivítala. Naopak, její otec zůstal až do své smrti v r. 1980 zapřisáhlým komunistou a obdivovatelem Sovětského svazu. Vztah s jeho manželkou nevydržel, rozvedli se už roku 1970. České občanství získala Rajna Milunič Sopková v devadesátých letech. Ačkoliv většinu života prožila v Praze, za právoplatnou Češku se nepovažuje a v hlavě jí stále zůstávají myšlenky o uniformitě, které měla po příjezdu do Československa. Chorvatsko navštívila naposledy po válce v devadesátých letech, která Jugoslávii rozdělila. Uvědomila si, že tam již není doma. 

Velký úspěch v České republice zaznamenal Rajnin bratr, světoznámý architekt jugoslávsko-českého původu Vlado Milunič, který byl spoluatorem Tančícího domu. Stavba přímo sousedí s Havlových  domem U dvou tisíc, kde on i jeho sestra Rajna dlouho žili. Právě s Havlem Milunič konuzultoval, jak by mohla budoucí dominanta nábřeží u Jiráskova nám. a mostu vypadat.

Sopkovi mají tři dcery, nejmladší Nora je úspěšná scénografka, výtvarnice a set dekoratérka. Byla nominována na Oskara a na cenu BAFTA za práci na filmu Králíček Jojo (2019).