Věra Šťovíčková-Heroldová

Věra Šťovíčková se narodila do dělnické rodiny a otec z finančních důvodu nepodporoval její touhu dále studovat. Přesto se přihlásila na reální gymnázium Charlotty G. Masarykové, které působilo v Dušní ulici v Praze 1. Rodiče nakonec se studiem souhlasili s tím, že si na něj musí sama vydělat. Po maturitě v roce 1949 nastoupila do Československého rozhlasu, v roce 1959 se stala rozhlasovou zpravodajkou v Africe. O svých poznatcích sepsala čtyři knihy Africké perokresby (1960) , Afrika rok jedna (1963), Prostor pro naději a Bouře pod rovníkem (1967). Po r. 1989 následovaly knihy Africké lásky, africká manželství v životě a v zrcadle afrického umění (1994) – spoluautorem byl její manžel Erich Herold  - a biografický titul Po světě s mikrofonem (2009).

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se připojila k protiokupačnímu vysílání rozhlasu, stejně jako například Sláva Volný, Karel Jezdinský, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský a další redaktoři z Redakce mezinárodního života, kteří se stali symboly odporu proti invazi. Za to byla Věra Šťovíčková v r. 1969 přeřazena na jinou práci a o rok později vyhozena z práce i z KSČ. Zaměstnání si našla v Náprstkově muzeu, kde se seznámila se svým budoucím manželem, etnologem Erichem Heroldem. Z vůle Komunistické strany byla nucena i z muzea odejít a živit se jako uklízečka a nebo skladnice v Ústředních skladech, což jí doporučil Petr Pithart. Podepsala Chartu 77 , Státní bezpečnost se snažila ji zlomit a donutit k odvolání podpisu. V 70. a 80. letech, kdy nesměla vykonávat své původní povolání, překládala beletrii z angličtiny a francouzštiny pod jmény přátel jako Helena Boháčková, Věra Bystřická, Zlata Černá, Josef Kandert, Hana Knížková, Greta Mašková, Eva Musilová nebo Dušan Zbavitel. Jednalo se o více než padesát knižních titulů. Ačkoliv oficiálně pro Náprstkovo muzeum již nepracovala, podílela se na jeho činnosti před Sametovou revolucí i po ní, například s Josefem Kandertem na výstavě Africký ornament a tvar roku 1993. 

O návratu do rozhlasu po roce 1989 neuvažovala, odradil ji neúspěch kolegů, kteří dle jejích informací zde již nebyli vítáni a změnilo se vše, včetně způsobu práce. Proto zůstala u překladů a psaní knih.

Postava Věry Šťovíčkové Heroldové se objevila ve filmu Jiřího Mádla Vlny (2024) o rozhlasových událostech v létech 1967-1969. Zde ji v jedné z hlavních rolí coby přední osobnost Československého rozhlasu ztvárnila herečka Táňa Pauhofová.