Josef Mánes (Vinohrady)

Josef Mánes pocházel z čistě malířského prostředí. K významným českým umělcům patřil jeho otec Antonín Mánes (3. listopadu 1784 až 23. července 1843), strýc Václav Mánes (1973 až 31. ledna 1858), mladší bratr Quido Mánes (17. července 1828 až 5. srpna 1880) a sestra Amálie Mánesová (21. ledna 1817 až 4. července 1883). Josef Mánes získal základy malířského umění u svého otce Antonína, ve studiích pak pokračoval na pražské Akademii u profesora Františka Tkadlíka. V roce 1844 odjel Mánes do Mnichova, tehdy významného centra evropského malířství, a setrval tam bez jakékoliv hmotné podpory z domova téměř tři roky. Po návratu do Prahy ve svých sedmadvaceti letech navázal intimní vztah se služkou Mánesových Františkou Šťovíčkovou. V roce 1850 Františka s Mánesem otěhotněla, ale na nátlak rodiny se musel Josef své lásky vzdát. V té době se již o celou rodinu starala sestra Amálie, která se nikdy neprovdala a rodinu finančně zajišťovala. Po propuštění Františky ze služby se o její narozené dítě Josefinu pak Amálie starala a vychovávala ji. Osudy Josefa Mánesa po návratu do Prahy byly po dvě desetiletí spojeny s přízní Bedřicha hraběte Silva-Taroucy, na jehož zámku Čechy pod Kosířem na Hané po dlouhá období umělec pobýval. Živě se účastnil společenského dění jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj a prapory pro pražský Sokol a četné zpěvácké i čtenářské vlastenecké spolky.

Z  Mánesova díla nelze opomenout ilustrace k Rukopisům, výtvarnou výzdobu staroměstského orloje a snad jeho nejslavnější portrét Josefina z roku 1855. O předlohu dívky z toho obrazu po celá desetiletí vedou spory badatelé a znalci umění; identita dívky z obrazu však zůstává stále utajena. Roku 1867 se Mánes vypravil do Ruska a o tři roky později do Itálie. V té době se však již začalo u Mánesa projevovat duševní onemocnění, pravděpodobně vyvolané progresivní paralýzou, tedy pokročilou formou syfilisu. Přestože studijní cesta do Itálie, placená Vojtěchem Lannou mladším, byla Mánesem vysněná, jeho stavu nakonec přitížila, neboť neuměl italsky a v římském hotelu byl navíc okraden. Josef Mánes upadal po návratu do stále hlubší a hlubší letargie. Zemřel po několika letech utrpění v jedenapadesáti letech. Byl pohřben spolu se sourozenci na Olšanských hřbitovech na V. hřbitově, oddělení 7, hrob č. 23. Pohřbu se zúčastnila i nemanželská dcera Josefina.

Toto heslo se nachází na herní trase Sokol v aplikaci Putování Prahou 2

Vyrazte ven, pojďte si zahrát

Objevte více

Mánesovi současníci přijímali jeho dílo chladně a s nepochopením, což mělo tíživý dopad i na jeho hmotnou situaci. Přesto Mánes dosáhl ve výtvarném umění stejných výšin jako ostatní buditelé v jiných oblastech vědy a kultury. Svou tvůrčí činností uvedl české výtvarné umění od barokního rozkvětu opět po staletích na přední místo v Evropě.

Na území Velké Prahy se nacházelo hned třináct ulic pojmenovaných po tomto slavném malíři. Jen vinohradská Mánesova ulice, vedoucí od náměstí Jiřího z Poděbrad až k ranžíru Hlavního nádraží si ponechala svůj název dosud. Jméno Josefa Mánesa nese i Spolek výtvarných umělců Mánes (SVU Mánes), založený v roce 1887.