Jiří Cieslar. Zdroj: Knihovna V. Havla

Jiří Cieslar (Nové Město)

Esejista, filmový a literární kritik a vysokoškolský pedagog.

Jiří Cieslar se narodil 7. února 1951 v Praze, zemřel 16. ledna 2006 v Praze.

Jiří Cieslar se narodil do rodiny žižkovského praktického lékaře Štěpána Cieslara. V roce 1969 absolvoval gymnázium Karla Sladkovského a následně nastoupil na Filosofickou fakultu UK, kde studoval nejprve katedry historie a srovnávacích světových literatur (1969-1970), po zrušení komparatistiky a opětovného vyhnání Václava Černého z univerzitního prostředí, přešel na kombinaci historie - filmová věda (1970-1975). V roce 1975 absolvoval diplomní prací, kterou v roce 1976 po rozšíření obhájil jako práci doktorskou. V témže roce mu bylo nejprve nabídnuto místo asistenta na katedře divadelní a filmové vědy, v souvislosti s normalizačními poměry však byla nabídka stažena.

V letech 1976-1989 působil jako redaktor filmového časopisu Záběr. Zároveň byl po jedenáct let redaktorem samizdatového měsíčníku Acta Incognitorum Eruditorum (1976-1987), který vydávalo podzemní kulturní společenství Societas Incognitorum Eruditorum, pojmenované po olomoucké vědecké společnosti z 18. století, kde psal o filmu a literatuře. Na pokračování v tomto samizdatovém periodiku publikoval obskurní román Zločin na Jemništi. Od konce sedmdesátých let publikoval zejména na stránkách časopisů Světová literatura a Film a doba. V roce 1987 mu vyšla ve Filmovém ústavu knižní monografie o Luisi Buňuelovi.

Po Listopadu 1989 už Cieslarova cesta do univerzitního prostředí byla otevřena. Od ledna 1990 byl rok vědeckým pracovníkem Filmového ústavu, od září 1990 pak externě učil na FF UK, kde od ledna 1991 zastával místo interního asistenta katedry divadelní a filmové vědy, a současně od roku 1990 až do roku 2005 pracoval jako redaktor Literárních novin, kde mj. publikoval pravidelný Filmový zápisník. Raný výbor těchto textů vyšel knižně v roce 1993 v nakladatelství Gryf pod názvem Filmové zápisky 90-93.

V roce 1995 byl jmenován docentem, jeho habilitační přednáška se týkala filmového expresionismu a filosofických kategorií vnějšku a vnitřku v kinematografickém obraze.

Od října 1996 pak působil jako vedoucí osamostatněné katedry Filmové vědy (dnes Filmových studií), kde přednášel zejména o americkém, francouzském a italském filmu, ale též o domácí kinematografii. V roce 1996 publikoval knižní soubor svých filmových textů z let 1975-1995 s názvem Concettino ohlédnutí (podle titulního eseje o Luchinu Viscontim). V posledních letech svého života se vedle filmu soustavně zabýval literaturou, zejména deníkovou, s důrazem na její duchovní předchůdce (Goethe, Nietzsche, Jung, Šestov, Rozanov). Po listopadu 1989 absolvoval řadu krátkodobých studijních a přednáškových pobytů v zahraničí. V roce 1998 Cieslar získal prestižní badatelskou cenu F. X. Šaldy za vynikající výsledky v oblasti umělecké kritiky a publicistiky.

V lednu 2003 byl jmenován profesorem na pražské Filosofické fakultě pro obor Filmová věda.  Tématem jeho profesorské přednášky byl Filmy a monolog. V té době byl druhým nejmladším profesorem na Filosofické fakultě. Na sklonku milénia se Cieslarův zájem upřel i k tématu holokaustu, a to jak ve filmu, tak v literatuře. V roce 2003 vydal knižně soubor filmových esejů z dějin kinematografie od dvacátých let po současnost s titulem Kočky na Atalantě (podle názvu filmu Jeana Viga Atalanta) a dále soubor esejů o české a světové deníkové literatuře, s přihlédnutím k dílu C. G. Junga a Friedricha Nietzcheho pod názvem Hlas deníku.

V roce 2005 na protest proti chování tehdejšího šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky společně s většinou redaktorů založil nový kulturní čtrnáctideník A2.

V posledních dvou letech svého života Cieslar pracoval – společně s Prof. Evou Stehlíkovou – na monografii o Alfrédu Radokovi. Cieslar od puberty trpěl bipolární poruchou a v lednu roku 2006 spáchal sebevraždu skokem z okna podobným způsobem jako jeden z hrdinů Radokovy Daleké cesty, prof. Reiter. Torzo Cieslarovy práce o Radokovi vyšlo posmrtně v nakladatelství AMU v roce 2007.

Deset let po Cieslarově smrti vydal jeho syn Jiří Š. v nakladatelství TORST deníkové záznamy z posledních let Cieslarova života pod názvem Matouš. Kontroverzně přijatý deník tvoří z velké části pasáže věnované jeho terapeutickým setkáním s psychologem Matoušem Řezníčkem.

Jiří Cieslar byl ženatý s Evou Cieslarovou (dcerou filmového historika Myrtila Frídy), s kterou měl pět dětí. Nejstarší Olgu Věru (působí na FFUK), syna Jiří Š. (působí na vysoké škole CEVRO Institut), dvojčata Veroniku a Elišku a syna Jakuba (působí na FSV UK). Od poloviny osmdesátých let žil s rodinou na Praze 2 v Podskalí.

Zpracoval: Jiří Š. Cieslar (syn)

Galerie: 
Jiří Cieslar na salónu Societas Incognitorum Eruditorum v roce 1976 (úplně vpravo nahoře, vpravo dole jeho žena Eva). Archiv Jiří Š. Cieslar
Cieslar jako frekventant Dialogického jednání u Ivana Vyskočila (2005). Foto: Jiří Š. Cieslar
Cieslar rozjímá při procházce na Vyšehradě (2005): Foto: Jakub Cieslar
Narození
7.2.1951
Úmrtí
16.1.2006 (54 let)
Katastrální územíDatum poslední aktualizace: 5.5.2020 19:13
Datum vytvoření: 30.4.2020 15:23

Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?