Ivan M. Havel (Nové Město)

Narodil se v Praze jako mladší z dvou synů stavebního inženýra a podnikatele Václava M. Havla a Boženy Havlové, rozené Vavrečkové. Dětská léta za protektorátu strávil se svým starším bratrem Václavem a matkou na venkovském rodinném sídle Havlov na Vysočině, kde začal také chodit do školy. Velký vliv na něj měl dědeček Hugo Vavrečka, vystudovaný elektroinženýr, novinář, diplomat a jeden z ředitelů Baťových závodů. Malému Ivanovi často a trpělivě vysvětloval, jak fungují různé přístroje.

Po roce 1948 musel Ivan snášet ústrky, kterými komunisté perzekuovali celou jeho rodinu. Rodiče přišli o majetek a hrozilo jim vystěhování z Prahy. Ivan, jenž patřil ve škole k nejlepším žákům, nemohl studovat a vyučil se jemným mechanikem. Až s uvolněním v šedesátých letech jej přijali na Elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor zabývající se počítači. V letech 1969–1971 studoval na prestižní americké univerzitě v Berkeley, kde se věnoval počítačovým vědám. Po návratu do Prahy se oženil s Květou, rozenou Vaškovou, a narodili se jim synové Vojtěch a Prokop. Manželství se však v osmdesátých letech rozpadlo. Druhou manželkou se stala slovenská vědkyně Dagmar Ilkovičová.

Za normalizace zažila rodina Havlových další pronásledování, tentokrát kvůli protikomunistickému postoji staršího bratra Václava. Ivan v disidentských aktivitách bratrovi pomáhal a podporoval ho.

Bratři Havlové s rodinami žili společně v původním bytě rodiny Havlů na dnešním Rašínově nábřeží. Ivan zde často pořádal vědecké semináře, jež bedlivě sledovala tajná policie. Významně se také podílel na vydávání samizdatové literatury v Edici Expedice. Začátkem osm- desátých let minulého století, kdy byl Václav ve vězení, mu posílal dopisy, jimiž se snažil zaměstnat a rozptýlit bratrovu mysl. K psaní těchto dopisů přizval také přátele, například filozofy Zdeňka Neubauera a Radima Palouše. V roce 2011 vydala Knihovna Václava Havla tyto dopisy poprvé knižně pod titulem Dopisy od Olgy.

V době sametové revoluce patřil Ivan m. Havel ke spoluzakladatelům Občanského fóra, ale z politiky se brzy stáhl. Začal se naplno věnovat vědecké kariéře.

Založil Centrum pro teoretická studia, originální transdisciplinární instituci, fungující jako společné pracoviště Akademie věd ČR a Karlovy univerzity. V čele Centra stál do roku 2008. Řadu let byl také šéfredaktorem časopisu Vesmír. Jeho pozornost je zaměřena na počítačové vědy, umělou inteligenci, kognitivní vědy a s nimi spojené filozofické otázky. Na tato témata napsal mnoho studií a knih, k nimž patří Robotika úvod do teorie a funkce kognitivních robotů (1980) či Sidonia a Sakateky ‒ Čtrnáctero vykročení, což jsou korespondenční dialogy s filozofem Zdeňkem Neubauerem (2004). Vyšla také trojice Ivanových rozhovorů s Michalem Ajvazem. K nejnovějším filozofickým dílům I. M. Havla patří Zápisky introspektora. Od padesátých let se věnuje tajemné postavě zvané Arsemid, o níž napsal knihu už v roce 1957, a ta se po roce ʼ89 dočkala již tří různých vydání.

V průběhu devadesátých let se bratři Havlové názorově rozešli v otázce, jak spravovat zrestituovaný majetek. Spory se týkaly zejména rodinného paláce Lucerna, jejíž polovinu Václav Havel prodal v roce 1997 společnosti Chemapol, která však následně zkrachovala. Ivan m. Havel svou polovinu paláce převedl na manželku Dagmar, a ta odkoupila od zkrachovalého Chemapolu půlku Lucerny zpět. Konkurzní správce tento krok napadl a až v roce 2016 soud definitivně potvrdil, že celá Lucerna patří Dagmar Havlové.

Celoživotní Ivanovou zálibou bylo kreslení. K jeho nejznámějším kresbám patří série postav nazvaná Dědci, kterou rozšiřuje od padesátých let. Ivan M. Havel také rád udržoval tradice. Od devadesátých let pořádal každý týden debatní salony v klubu Koníček v suterénu Lucerny. Každé léto trávil na biofarmě Košík ve středních Čechách, kterou vybudovala jeho manželka Dagmar. A každou silvestrovskou půlnoc pozoroval s přáteli ze střechy Lucerny ohňostroj.

Ivan M. Havel žil v domě na Rašínově nábřeží, který postavil jeho dědeček Vácslav Havel. 

(Zpracováno dle podkladů rodiny Havlových, archiv I. M. Havla, text Krystyna Wanatowiczová, publikace Havlovi a jejich dům - Rašínovo nábřeží 2000)