Galerie bratří Čapků (Vinohrady)

Galerie sídlila v přízemí domu č.p. 600, v Jugoslávské ulici 20, tedy v budově Vinohradské radnice, dnes radnice MČ Praha 2. Založení galerie spadá do období postupné liberalizace kulturního života, která zásadním způsobem změnila výstavní politiku a fungování výstavních síní. Nové vedení Svazu československých výtvarných umělců, zvolené na II. Sjezdu SČSVU v prosinci 1964, mj. apelovalo také na otevírání nových výstavních síní. Tento apel byl postupně plněn a v rychlém sledu byla otevřena Galerie Vincence Kramáře, Galerii „D“ (Portheimka), Síň mladých v Mánesu a Galerie bratří Čapků. Ta vznikla drobnými stavebními úpravami interiéru bývalé svatební síně ONV Praha 2. Autorem úpravy, jež byla schválena v červnu 1965, byl architekt, designér a autor řady výstavních instalací Bohuslav Rychlink (1921–1988). O tom, že se rekonstrukce prostor vydařila, svědčí slova recenzentů prvních výstav: jde „o intimní, dobře řešený prostor“, o „novou, opravdu dobře upravenou galerii“. Obdobně jako Galerie na Karlově náměstí patřila v Praze mezi nejmenší, čímž byl velmi determinován její výstavní program: byla vhodná pouze pro komorní výstavy.  Galerie byla pojmenována na počest bratří Čapků, kteří byli dlouhá léta obyvateli Vinohrad.

Jedním ze závěrů II. sjezdu SČSVU bylo, že výstavní síně získaly možnost – prostřednictvím nově ustavených výstavních komisí v čele s komisařem – samostatně koncipovat program výstav a určovat svůj výstavní profil. Vedoucím výstavní komise Galerie bratří Čapků byl jmenován malíř a grafik Ladislav Dydek (1919–2006) a zůstal jím do roku 1969, kdy emigroval do Itálie. Dalšími členy výstavní komise byli historik a teoretik umění, estetik a výtvarný kritik Luděk Novák (1929–1978) a sochař a grafik Jiří Novák (1922–2010). L. Novák, který měl největší vliv na výstavní profil galerie a další směrování její činnosti, byl mj. teoretikem tvůrčí skupiny Trasa a v roce 1964 zakládal Blok tvůrčích skupin, působil ovšem i v nejvyšších funkcích SČSVU a byl předsedou redakční rady časopisu Výtvarné umění. Jako kurátor připravil pro galerii několik výstav: Josef Čapek/ Karel Čapek, výstava obrazů a kreseb (1965), Výtvarné antiteze (1966) a Hudební inspirace (1967). J. Novák se na činnosti galerie podílel tím, že některé výstavy pomáhal instalovat a často přispíval ke grafické a typografické produkci galerie: navrhoval grafické úpravy katalogů, plakátů a pozvánek.

Tento obsah se nachází v jedné z našich her Doplňovačka, leden 2025

Vyzkoušejte si Vaše znalosti v některé z našich her

Hrát

Galerie byla slavnostně otevřena 28. září 1965 retrospektivní výstavou bratří Čapků:  Josef Čapek, Karel Čapek, Výstava obrazů a kreseb (září – říjen 1965).  V úvodním slově katalogu se L. Novák přihlásil k odkazu konceptu moderního umění obou bratrů jako k obecně platné kulturní tendenci, na niž galerie ve svém programovém směřování může navázat: „Kulturní program bratří Čapků představuje jedno z významných a výrazných ohnisek v utváření moderního českého výtvarného umění. Dva bratři, jejichž zájmy o moderní literaturu a výtvarné umění se vzájemně spojovaly a doplňovaly, vytvořili ze svého osobního kréda obecně platnou kulturní tendenci, jež v rozhodných letech devadesátých a dvacátých let, kdy krystalizovaly hlavní proudy v české moderně, podstatně ovlivnila tehdejší vývoj.“ Přestože výstavní činnost galerie otevřela retrospektivní výstava, v celkovém výstavním profilu galerie v 60. letech zaujímaly výstavy věnované nežijícím autorům jen okrajové místo. Mezi lety 1965 až 1970 se konalo jen šest retrospektivních výstav, z nichž tři byly věnovány tvorbě bratří Čapků (vedle výše uvedené zahajovací výstavy dále Kresby a fotografie Karla Čapka (k 30. výročí úmrtí) /leden – únor 1969/ a Osobnost Josefa Čapka /květen – červen 1970/), jedna retrospektivě Karla Černého (prosinec 1965 – leden 1966), další kresbám Antonína Procházky (únor – březen 1967) a poslední kresbě v sochařství na počátku 20. století (květen – červen 1969). Těžiště výstavního programu galerie tvořilo současné výtvarné umění. Do počátku 70. let zde sice proběhly i čtyři výstavy zahraničních umělců či uměleckých skupin, z nichž nejvýznamnější byla výstava dvou moskevských umělců Vladimíra Jankilevského a Ernsta Něizvěstného (březen – duben 1966), na které se z iniciativy kurátora Dušana Konečného veřejnosti představili – po výstavě skupiny moskevských kinetistů v Galerii na Karlově náměstí v roce 1965 – další představitelé nové generace ruské umělecké scény, v centru pozornosti galerie bylo ovšem soudobé české výtvarné umění. Na programu galerie byly jak výstavy jednotlivých umělců, tak i skupinové výstavy současného umění a výstavy užitého umění ,  přičemž vystavující umělci patřili ke všem uměleckým i věkovým kategoriím. Z monografických výstav tohoto období za zmínku stojí zejm. výstava Adolf Hoffmeister (listopad – prosinec 1965), k níž úvodní slovo napsal Václav Havel, Stanislav Podhrázský (leden 1966), Jan Kotík, Malby a koláže z let 1963–1965 (únor – březen 1966), Pavel Navrátil, Obrazy (duben – květen 1966), Milan Grygar, Nová kresba (květen – červen 1966), Vojta Nolč, Obrazy, grafika (srpen 1966), Karel Havlíček, Fantaskní kresby (březen – duben 1967), Radoslav Kratina, Výstava variabilních objektů (září – říjen 1967), Karel Těšínský, Obrazy a monotypy (únor – březen 1969), Jiří Bielecki (duben – květen 1969). Ze skupinových výstav současného umění byly nejambicióznější kurátorské projekty L. Nováka: Výtvarné antiteze (1966), teoreticky vyhraněná instalace, na dvojicích vystavených děl dokumentující princip antiteze jako vnitřní vývojový činitel umění, a Hudební inspirace (1967), sledující vztahy mezi výtvarným uměním a hudbou, mezi stupnicí tónů, barev a harmonie. Naproti tomu výstava Výtvarníci Prahy 3 a 10, Obrazy, kresby, grafika, plastiky (září 1970) položila důraz na teritoriální aspekt. Tomu sice odpovídala nejednotnost i kvalitativní nevyrovnanost představené tvorby, přesto zde byla k vidění i díla velmi hodnotná, např. sochy a plastiky Evy Kmentové, Radoslava Kratiny či Olbrama Zoubka.  Tento model výstavy, jíž výtvarníci deklarovali svoji územní příslušnost k Praze 3 a 10, se několikrát zopakoval i v pozdějších letech.

Od září roku 1965 do konce roku 1970 se v Galerii bratří Čapků uskutečnilo více než padesát výstav, a za celou dobu její existence téměř 400 uměleckých expozicí, což je úctyhodný počet a vypovídá o její životaschopnosti. Charakteristickým rysem výstavního profilu galerie byla – kupř. ve srovnání s jasně deklarovaným a naplňovaným programovým směřováním Galerie na Karlově náměstí – určitá nekoncepčnost, projevující se různorodostí vystavovaných umělců, střídáním uměleckých směrů a jednotlivých druhů umění. Místo a postavení galerie mezi ostatními menšími pražskými galeriemi v druhé polovině 60. let lze charakterizovat jako nevýrazné, což dokládá nevysoký počet relevantních recenzí a příspěvků, které byly o její výstavní činnosti uveřejněny v dobovém tisku. Rovněž návštěvnost jednotlivých výstav se v obdobích, k nimž máme podklady, pohybovala v řádu stovek nebo nižších tisíců diváků na výstavu. Přesto si galerie – i vedle mnohem ambicióznějších kurátorských projektů – našla své místo a stala se na dlouhá léta – až do konce roku 2002, kdy svoji činnost ukončila – výstavním centrem pražských Vinohrad.