Historické střípky (35): Škaredá středa 14. února 1945 (Vinohrady)

„Dne 14. února nás potkalo neštěstí, které po mnoho dnů zaměstnávalo naše myšlenky. O dvanácti hodinách osmnácti minutách zazněly náhle sirény. Byl vyhlášen letecký poplach bez obvyklé předchozí letecké přípravy. Byli jsme všichni klidní, protože jsme byli zvyklí na to, že letadla Prahu jen přelétávala a nikdy bomby neshodila. Na cestě do krytu jsme zaslechli temné zadunění, které však splynulo s protileteckou palbou...“

V polovině února si každoročně připomínáme tragický spojenecký nálet na Prahu ze dne 14. února 1945, který nejsilněji zasáhl právě oblast naší dnešní druhé městské části, především katastr Nového Města a Královských Vinohradů, kde bylo zničeno a poškozeno nejvíce domů. Tuto tragickou událost si připomeneme úryvky z válečných pamětí Vladimíra Jetela a prostřednictvím dopisu, který po náletu napsal svému příteli nám bohužel neznámý autor, který s rodinou bydlel na Vinohradech. Celý dopis si může zvídavý čtenář přečíst pod tímto textem. V onen tragický den rozhodovala o životě a smrti často pouhá náhoda a štěstí. Vladimír Jetel k tomu uvádí: „Náhoda toho dne hrála velikou úlohu ve štěstí i neštěstí. Náhodou v ten okamžik odešel jen pár kroků z místa, kde právě byl, a zachránil se od jisté smrti a jiný proto zahynul. Náhoda též zachránila přítele architekta, který zmeškal tramvaj, kterou kdyby byl jel, byl by vystoupil před uzenářstvím Maceškovým, kde právě smrt a zkáza slavily své triumfy.“ Dodejme, že Maceškova uzenářská továrna se nacházela v domě naproti vinohradské tržnici, v domě čp. 1254, na jehož místě dnes stojí poválečná novostavba.

Štěstí toho dne měli rovněž přátelé pana Jetela bydlící nedaleko Riegrových sadů: „Vzpomněl jsem si na své přátele na Vinohradech, když jsem zjistil, že dopadly pumy také do Riegrových sadů, ihned jsem se rozběhl k nim. Obvyklá cesta kterou jsem k nim chodil, byla uzavřena. Musel jsem projíti jinými ulicemi, kde jsem již všude narážel na stopy zkázy. Nalezl jsem je živé a v plné práci odstraňování skleněných střepin a hlíny, která byla vymrštěna do výše čtvrtého patra po výbuchu pumy, která dopadla proti jejich domu na právě budované kryty.“ Prakticky na každém kroku byly patrné stopy zkázy: „Pohled na raněnou Prahu byl velmi smutný. Zbořené domy vypadaly jako vyražené zuby zdravého chrupu. Po ulicích se válely hromady skla a trosek všeho druhu, nábytek, spálené a ohořelé knihy, kuchyňské nádobí, trámy, cihly, koberce a podobně. Viděli jsme na stěně jinak téměř zničeného domu malířskou paletu ověnčenou vavřínovým věncem – patřila nešťastnému malíři Štáflovi, který zahynul i se svou paní [manželé Štáflovi bydleli v  Mánesově ulici]. Jinde zase bylo možno spatřit v místech, kde bývalo nejvyšší patro nyní zříceného domu, na kousku zachovalého zdiva poličku, na níž zůstala neporušená řada lahví ,  patrně nějakých zavařenin, kterých již majitelé neokusí, protože jsou mrtví.“

Zřícených a těžce poškozených domů bylo na Královských Vinohradech a Novém Městě přes dvě stě. Počet lehce poškozených domů pak přesáhl jeden tisíc. Takto popisoval zkázu v okolí svého bydliště autor dopisu. Rodinu pisatele zastihl nálet přímo v jejich bydlišti, všichni přežili. Zahynul ale jejich švagr v nemocnici na Karlově náměstí: „Já sám jsem byl v době poplachu v úřadě v krytu a vůbec jsem nevěděl, jaká hrozná zkáza se odehrává na Vinohradech. Teprve po poplachu, když jsme viděli z úřadu, že Vinohrady jsou zahaleny v mraky dýmu a rádio nepřetržitě svolávalo záchranné čety na postižená místa, spěchal jsem domu. Pěšky, neboť elektriky nejezdily. Čím více jsem se blížil po Vinohradech k domovu, tím více jsem se třásl úzkostí, když jsem viděl, že všechny tři ulice vedoucí k nám, Fochova , [dnešní Vinohradská ] Slezská a Korunní, jsou uzavřeny a že v nich hoří plno domů a mnoho jich je zbořeno.“  Dům, kde rodina bydlela zůstal stát, ale za to činžovní dům, který se nacházel na druhé straně vnitrobloku, dostal přímý zásah: „Byl to dům pětipatrový, jako náš. Puma proletěla jeho střechou, pátým a čtvrtým patrem a vybuchla ve třetím patře. Účinky výbuchu byly strašlivé. Celý dům se rozletěl na všechny strany a propadl až po sklepy, které jediné z něho zůstaly nepoškozeny. Z jeho trosek vynesli již 14 mrtvých a neví se, kolik je jich ještě dole.“

Lidé prakticky okamžitě začali vlastními silami odstraňovat škody ve svých bytech. Podobně to tehdy vypadalo ve stovkách vinohradských domácností: „Tlak výbuchu vyrazil všechna okna i v našem domě a zavalil naše byty hroznou spoustou roztříštěného skla, omítky, cihel, železa, kamení a roztrhanými betonovými překlady, z nichž trčely přetrhané železné pruty. Tři dny jsme v kbelících vynášeli na dvůr toto hrozné nadělení z našeho bytu.“ Veřejnost si oprávněně kladla otázku, proč spojenci bombardovali Prahu, navíc části města bez vojenského významu: „Proč se to stalo? To byla otázka, která se nesla celou Prahou. Skutečnost, že téměř nikde nebyl zasažen válečně důležitý objekt, stála před námi jako strašidlo a působila na nás drtivě. Londýn mlčel, zatímco Quislingové se naplno rozštěkali a hleděli co nejvíce svou pustou demagogií využít našeho neštěstí.“ Mezi lidmi vládl strach z dalších náletů: „Nyní žijeme ve strachu, co bude dále. Skoro denně máme letecký poplach. Na čtvrtek dne 15. února jsme měli svolánu valnou hromadu spolku rodáků a přátel města Sedlčan a okolí, která se nekonala, neboť také naše spolková restaurace jest rozbita, a pak toho dne v Praze žádné elektriky nejezdily.“

Městská část Praha 2 si tuto událost každoročně připomíná smutečním aktem u budovy Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Na počest obětí zde byla v roce 2015 instalována pamětní deska autora P. Císařovského, viz: 

https://encyklopedie.praha2.cz/udalosti/833-nalet-na-prahu-v-unoru-1945-na-popelecni-stredu

K výročí náletu na Prahu byla vydána publikace Popel Popeleční středy, kterou si můžete zobrazit zde:

https://encyklopedie.praha2.cz/publikace/930-popel-popelecni-stredy.