Spojení čtyř pražských měst, vznik Královského hlavního města Prahy (Nové Město)

Rozhodnutím císaře Josefa II. došlo v roce 1784 ke spojení do té doby samostatných pražských měst: Staré Město pražské (Praha), Malá Strana, Hradčany a Nové Město pražské. Vzniklo Královské hlavní město Praha, po Vídni druhé největší město habsburské monarchie. Správa města byla centralizována se sídlem na Staroměstské radnici, z Novoměstské radnice se stal soud. Název Královské hlavní město Praha byl používán až do vzniku tzv. Velké Prahy v roce 1922.

Spojení čtyř pražských měst a vznik Královského hlavního města Prahy bylo jednou z osvícenských reforem císaře Josefa II. V dřívějších dobách podobné pokusy činili i jiní panovníci, ale neúspěšně nebo jen na krátký čas. Purkmistři a konšelé samostatných měst, kterými byly Staré Město pražské, Malá Strana (dříve Menší Město pražské), Hradčany a Nové Město pražské (založené Karlem IV. 1348) si bedlivě střežili svá privilegia a nezávislost. V 18. století však taková situace již byla anachronismem překážejícím dalšímu rozvoji města.

Josef II. spoluvládl od roku 1765 po boku své matky Marie Terezie. Teprve po její smrti v roce 1780 vládl sám a mohl naplno realizovat reformy ovlivněné osvícenským hnutím. Správní reformy byly jedny z mnoha dalších. Dvorský dekret přikazující sjednocení čtyř pražských měst byl vydán 12. února 1784, po přibližně rok a půl trvající přípravě. Za sídlo magistrátu byla vybrána budova staroměstské radnice. 30. dubna 1784 se zde konala volba prvního magistrátu, který se pak 9. srpna ujal své moci. Prvním purkmistrem se stal dr. Bernard Augustin Záhořanský z Orlíku. Novoměstská radnice dostala novou roli, usídlil se zde soud.

Sjednocení rozdělené Prahy bylo významným krokem, který upevnil její postavení jako politického, kulturního, hospodářského i společenského centra české části rakouské monarchie.

Součástí osvícenských reforem Josefa II., které se dotkly Prahy, bylo i zakládání nemocnic ( Všeobecná nemocnice, 1790), chudobinců, starobinců, porodnic a podobných zařízení. Zároveň však rušil některé kláštery a církevní objekty, které byly buď zbořeny (např. Kaple Božího těla) nebo využity pro civilní nebo armádní účely (kasárna). V místech dosavadního opevnění uvnitř města začaly vznikat široké bulváry (např. dnešní Národní třída).

Královské hlavní město Praha mělo v době svého vzniku rozlohu 143 ha a zhruba 76 tis. obyvatel. Postupně se rozšiřovalo připojováním dalších okolních obcí a měst. Např. Josefov (1850), Vyšehrad (1883), Holešovice a Bubny (1884), Libeň (1901).

Na přelomu 19. a 20. století mělo Královské hlavní město Praha 233 000 obyvatel na rozloze 21 km². Zákonem o Velké Praze z roku 1920 bylo území k 1. lednu 1922 rozšířeno na 172 km² a začalo být označováno jako hlavní město Praha. Teprve až tímto aktem byly k Praze připojeny též Královské Vinohrady, Nusle a další města a obce (Žižkov, Karlín, Smíchov aj.).

Galerie: