Otakar Švec: Vítězslav Nezval, Vyšehradský hřbitov, hrob č. 5-48 (Vyšehrad)

Vítězslav Nezval byl synem venkovského učitele. Literární tvorbě se začal věnovat od svých pětadvaceti let. V roce 1922 vstoupil do Devětsilu a o dva roky později do KSČ. Nějakou dobu pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla a přispíval do Rudého práva, Tvorby, Lidových novin atd. Byl velice produktivní. S neuvěřitelnou lehkostí tvořil formy a jeho dílo obohatilo českou poezii. Jeho tvorba prošla řadou proměn. Pod vlivem francouzského básníka Apollinaira napsal již roku 1922 báseň Podivuhodný kouzelník, která byla otištěna v Devětsilu  a stala se úhelným kamenem českého poetismu. Následovaly další sbírky (např. Pantomima, Menší růžová zahrada, Nápisy na hroby atd.), a když Nezval získal pocit, že možnosti poetismu vyčerpal, začal hledat novou inspiraci. Našel ji v surrealismu v roce 1933 po osobním setkání s Bretonem v Paříži a v Devětsilu založil tvůrčí sdružení Skupina surrealistů. V té době vydal například sbírky Skleněný havelok, Praha s prsty deště, Žena v množném čísle a Absolutní hrobař. Se surrealismem se Nezval rozešel po mnichovských událostech a po ohrožení existence republiky se přiklonil ke klasické poezii. V roce 1938 vydal sbírku Matka naděje a v roce 1940 Pět minut za městem. V té době vznikla i nejznámější Manon Lescaut. Po válce se přiklonil k socialistickému realismu a napsal mj. poemu Zpěv míru a angažovanou hru Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. V roce 1953 byl oceněn titulem národní umělec. Výčet jeho díla je rozsáhlý a zahrnuje všechny možné žánry. Podle Nezvalovy prózy natočil v roce 1970 Jaromil Jireš celovečerní film Valerie a týdne divů.

Sochař Otakar Švec studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Josefa Drahoňovského a Jana Kastnera a na Akademii výtvarných umění v Praze u Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy. Od roku 1919 byl členem SVU Mánes, z něhož vystoupil na vlastní žádost v roce 1932.

Je znám skvělou první českou futuristickou sochou Sluneční paprsek – Motocyklista z roku 1924. Byl autorem mj. i monumentálního sousoší J. V. Stalina na Letné. Jeho manželka v dubnu 1954 spáchala sebevraždu a Otakar Švec rok poté, několik dní před odhalením Stalinova pomníku, rovněž zemřel vlastní rukou.

Architekt Jaroslav Fragner se narodil v patricijské rodině na Malé Straně, kde prožil celý svůj život a kde tvořil. Studoval na pražské technice architekturu u profesora Antonína Engela a svá studia dokončil na Akademii výtvarných umění u profesora Josefa Gočára. Jeho umělecká osobnost se zformovala v Devětsilu, kde spolu s generačními druhy Karlem Honzíkem, Evženem Linhartem a Vilémem Obertem založil skupinu ARDEV (Architektonickou sekci Devětsilu). Po rozpadu Devětsilu vstoupil v roce 1931 do SVU Mánes, kde se stal v roce 1934 předsedou skupiny architektů a v roce 1939 předsedou celého spolku. Po válce byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze, kde v letech 1954 až 1958 působil jako rektor. V roce 1955 mu byl udělen titul národní umělec. Jaroslav Fragner náleží ke druhé generaci moderních architektů, kteří uskutečnili snahu o racionální, účelnou a sociálně a ekonomicky motivovanou architekturu. Výčet jeho prací je sáhodlouhý, zmiňme například rekonstrukci Karolina, nové zbudování Betlémské kaple či úpravu středního křídla Pražského hradu.

Architekt Jaroslav Fragner je pochován ve Slavíně Vyšehradského hřbitova.