Františka "Fráňa" Zeminová (Vinohrady)

Františka Zeminová (někdy Zemínová; kratší varianta je uvedena v matričních záznamech) se narodila 15. srpna 1882 v Dolních Chvatlinách, malé vesnici u Kouřimi, jako nejmladší z dvanácti dětí do rolnické rodiny, což formovalo její sociální cítění a předurčilo její politické směřování. Poté, co se rodina přestěhovala do Zásmuk a v roce 1894 do Barákovy (dnes Voroněžské) ulice na rozhraní Vinohrad a Vršovic, dokončila měšťanskou školu, absolvovala Eckertovu obchodní školu (1902–1908) a nastoupila jako účetní a obchodní příručí v knihkupectví I. L. Kober ve Vodičkově ulici (1902–1918). V té době se již naplno věnovala politice a zejména ženskému hnutí a prosazování ženských práv. Ovlivněna setkáním s novinářem a politikem Václavem Klofáčem vstoupila již ve svých patnácti letech do právě založené Strany národního dělnictva československého (1897), pozdější Československé strany národně socialistické, jíž zůstala věrna až do konce života.  V šestnácti letech, 1. května 1898, vedla prvomájový průvod žen na Žofín, v roce 1901 založila Zemskou jednotu pracujících žen a dívek, spolek s národně sociálním smýšlením, který se o dva roky později zapsal mezi zakládající členy Ženského klubu českého. V roce 1905 společně s Františkou Plamínkovou spoluzaložila Výbor pro volební právo žen, díky němuž byla v roce 1912 zvolena Božena Viková- Kunětická první českou (a třetí evropskou) poslankyní do Sněmu království českého. Roku 1909 zasedla v předsednictví Ústředního výboru národně sociálních žen a dívek, o tři roky později byla zvolena jeho předsedkyní, jíž pak zůstala až do roku 1948. Veřejné a politické práci věnovala Františka Zeminová, svými přáteli nazývaná familiérně „Fráňa“, veškerý svůj volný čas, často vystupovala na veřejných shromážděních, na nichž tříbila své rétorické schopnosti, přispívala do měsíčníku národních socialistek Ženské snahy, do Ženského obzoru, Vesny  i do Časopisu učitelek, v němž Plamínková vedla rubriku Feminismus. Její příspěvky byly psány nejen poutavě, nýbrž i s jí vlastním kousavým humorem, který si neodpustila ani v projevu na pohřbu své mentorky, spisovatelky Terézy Novákové, kdy kritizovala, že v nekrolozích nejprve bylo u jejího jména napsáno vdova po c. k. profesoru, a až teprve poté česká spisovatelka. Pověstnými se staly její nespoutané, antiklerikálně a protirakousky zaměřené projevy, které ji často přivedly do konfliktu s úřady. V roce 1902 byla za svůj projev v Chrudimi obžalována pro urážku císaře a členů císařského domu, zločin pobuřování a urážku armády, soud však vynesl osvobozující rozsudek.

V květnu 1918 pronesla při prvomájových oslavách nejprve z balkónu Národního divadla a poté i na Václavském náměstí projev, v němž se vyslovila pro samostatný stát s T. G. Masarykem jako jeho prezidentem, ale i tentokrát měla štěstí, neboť soud ji potrestal pouze vypovězením do rodné obce. Dlouho zde však nepobyla, neboť krátce na to ji město Královské Vinohrady udělilo domovské právo. Přestože byla vystavena zpřísněnému dozoru policie, aby neohrožovala klid v Praze, v září i říjnu znovu pronáší veřejné projevy, v nichž prorokuje brzký pád monarchie a vznik republiky. Začátkem listopadu je zvolena místopředsedkyní strany a delegována do Revolučního národního shromáždění, k jehož prvním úkolům patří volba T. G. Masaryka prezidentem nově založené republiky. V ní se definitivně stala profesionální političkou, která byla celkem pětkrát zvolena do parlamentu, kde pak zasedala 23 let (1918–1938, 1945–1948), čímž se stala nejdéle sloužící poslankyní v Československu. Nikdy se neprovdala a neměla děti, až do roku 1924 se starala o maminku a nemocnou sestru, finančně podporovala své dva synovce, jejichž otec zemřel při tragické nehodě v práci na lomu, blízké kontakty udržovala i se svou neteří Annou, která jí bude jedinou oporou v čase jejího kriminálu i po návratu z vězení v 60. letech. Příslovečná byla její skromnost, na níž si zakládala. „V tomto ohledu jsem byla jistě nejskromnější politický předák ,“ vzpomínala později ve vězení. Svůj vlastní první byt, pokoj s kuchyní, Na Folimance čp. 2122/13 v Nuselském údolí, si pořídila až po smrti maminky. Odtud si ji o čtvrt století později, 8. listopadu 1949 ve čtyři hodiny ráno, vytáhne z postele státní bezpečnost.
Kromě délky mandátu se její působení ve sněmovně vyznačovalo velkou aktivitou v plénu, ve výborech i v poslaneckém klubu a zejména při prosazování četných zákonů. Zeminová se věnovala především sociálním otázkám, většinou ve spojitosti s rodinou.  Soustředila se tedy na problémy jako alkoholismus, zlepšování poměrů v sociálních ústavech, nemocnicích a porodnicích, zasadila se o zřízení státního fondu na příspěvky pro chudé matky v době těhotenství, rodičky a novorozence, zabývala se otázkou pojištění služek, propouštění vdaných státních úřednic či práv a uplatnění vysokoškolsky vzdělaných žen. Prosazovala však nejen požadavky žen, ale i práva zemědělců, zaměstnanců, živnostníků, legionářů, válečných invalidů a zabývala se problematikou zásobování, zdravotnictví a školství. Nemalou měrou se podílela kupř. na zrušení celibátu učitelek (1919), zasazovala se o zestátnění dívčího školství, jí prosazený zákon o potírání pohlavních nemocí (1922) zásadním způsobem změnil přístup veřejných a státních institucí k prostituci a zavedl aboliční princip, platný u nás dodnes. Celá řada dalších opatření k potlačení prostituce (zrušení veřejných domů, které měly být přestavěny na domy pro invalidy a sociálně slabé, povinné hlášení a léčení pohlavních chorob či tresty za prostituci, které měly postihnout nejen prostitutku, ale i jejího klienta) však byla zamítnuta. Zeminová byla poslankyní nejen pilnou a pracovitou, ale i impulzivní a temperamentní, již provázela pověst prostořeké rebelky („mluvící drdol“, označil ji uštěpačně spisovatel Karel Horký), která ve svých projevech své politické oponenty nejen kritizovala, nýbrž je i stíhala výroky, jež se dotýkaly jejich cti, takže sněmovna několikrát musela řešit žádosti o její vydání ke stíhání. Návrh na zbavení imunity byl však pokaždé zamítnut, a to i tehdy, když se účastnila pověstné pranice poslanců při projednávání vládního návrhu zákona o agrárních clech, jež by vedla ke zdražení potravin. V ní se ocitla po boku komunistů, k nimž se však jinak stavěla vždy odmítavě. K její ostré konfrontaci s Gottwaldem došlo hned při jeho nechvalně proslulém prvním parlamentním vystoupení v prosinci 1929, kdy demokraticky zvolenému parlamentu vyhrožoval, že se komunisté do Moskvy jezdí učit, jak buržoazii zakroutit krkem. Zeminová nešetřila ani své poslanecké kolegyně za komunistickou stranu, které se zadrháváním a v mužském rodě četly soudruhy připravené projevy: „Než takové poslankyně [...] raději žádné. Aspoň nám ženám nebude trapno.“ Její mnohdy trefné repliky vešly do dějin české politické kultury a bývají dodnes připomínány. Neméně aktivní zůstávala Zeminová i na poli ženského hnutí, ať už na platformě Ženské národní rady, kterou jako organizaci zastřešující všechny ženské spolky, založila F. Plamínková, nebo obnoveného Ústředí žen Československé strany národně socialistické, kam Zeminová přivedla řadu nadějných političek, včetně Milady Horákové. V letech 1934–1938 řídila List československých žen, týdeník národních socialistek. Když se v roce 1932 slavily její padesáté narozeniny, Plamínková v projevu předneseném na slavnostním večeru na počest sestry Fráni, konaném ve velkém sále Národního domu na Smíchově, nazvala Zeminovou „prvním skutečným ženským tribunem lidu“.

Po okupaci Československa měla Zeminová, která od třicátých let rozhodně vystupovala proti nastupujícímu fašismu, pádné důvody k obavám o svůj život a musela se skrývat, přesto pokračovala v organizační práci. Jen díky náhodě, kdy informace o smrti její švagrové stejného jména vyšla zpráva v Českém slově, získala Zeminová větší volnost, neboť gestapo ji považovalo za mrtvou a nadále po ní nepátralo. Když se v letech 1943 a 1944 počalo formovat domácí národně sociální hnutí ,  iniciovala je právě Zeminová. Aktivně se účastnila též Pražského povstání a 17. května v průběhu manifestace v pražské Lucerně pak předala vedení strany do rukou Dr. Petra Zenkla, který se právě vrátil z koncentračního tábora v Buchenwaldu. Bezprostředně po válce se, tentokrát jakožto služebně nejstarší členka parlamentu, pustila znovu do práce a opět obracela pozornost k těm tématům, k nimž jako žena měla nejblíže. Tížila ji zejména vysoká úmrtnost kojenců, a začala proto upozorňovat na nedostatečnou porodnicko-gynekologickou péči a odbornou přípravu porodních asistentek a společně s dalšími národně socialistickými poslankyněmi podala interpelaci k ministru zdravotnictví, v jejímž důsledku začala být  ve všech veřejných nemocnicích zřizována gynekologicko-porodnická a kojenecká oddělení, v podolském sanatoriu vznikl Ústav pro péči o matku a dítě a na venkově začaly působit pojízdné poradny. V rámci ženského hnutí se zaměřila na problematiku sociální a profesní rovnoprávnosti žen, a zároveň se ostře vymezovala proti sílícímu vlivu komunistek v Národní frontě žen. I přes neúspěch ve volbách v roce 1946 a ideové rozpory uvnitř strany nesl se rok 1947 ve znamení dvojích oslav: 50. výročí založení strany a samotné Zeminové, která v srpnu oslavila pětašedesáté narozeniny. Ve Smetanově síni Obecního domu jí zarecitoval Karel Höger, zpívala Marta Krásová, Česká filharmonie zahrála Smetanův Tábor, zazněla řada projevů na její počest. Poslankyně Horáková ji ocenila slovy o „průkopnici a praktické uskutečňovatelce politických pozic žen“ a připomněla i „ženský“ rozměr jejího politického působení: „Není lehké pro ženu s takovým jemným vláknem citu, jaké se skrývá v duši naší Fráni, ztvrdnout na bojovníka, který musí rány nejen přijímat, ale i dávat.“ Nemohla tušit, jaké rány jim oběma osud, resp. jejich političtí protivníci v krátkém čase připraví. A obě v této nejtěžší zkoušce obstojí, dostojíce pověsti bojovnic.
Přestože ve volbách v roce 1948 Zeminová již nekandidovala, do předvolebního zápasu se zapojila naplno, vědoma si vážnosti historické chvíle.  V lednu 1948 napsala bývalé profesorce Minervy Albíně Honzákové: „Máme nyní plnou hlavu těžkých zápasů, do kterých jdeme. Věř, že jde o všecko! Neudržíme-li demokracii, žádný z občanů za chvíli nebude moci ani říci, ani napsati, ani jednati tak, jak mu velí jeho čest a svědomí. Proto nyní všechny síly, a věř, že jich není ještě málo, věnuji gigantickému zápasu proti teroru, násilí a totalitě.“ Její obavy se naplnily nečekaně brzy, když únorovou vládní krizi komunistická strana využila k státnímu převratu a nastolení totalitního režimu. Nejsilnějšímu politickému tlaku a nejostřejším administrativním atakům akčních výborů a bezpečnosti byla vystavena právě národně-socialistická strana, několik desítek tisíc funkcionářů a členů národních socialistů bylo vyřazeno z veřejného života a různě perzekuováno a pronásledováno. Z kdysi početně velké organizace zbylo jen zanedbatelné torzo a byla přejmenována na Československou stranu socialistickou. Sama Zeminová se k 31. březnu vzdala poslaneckého mandátu a stáhla se do ústraní. Pokus komunistů získat ji na svou stranu (za nabídku nového třípokojového bytu měla podepsat provolání k dělnické třídě) však u přesvědčené demokratky, oddané masarykovským ideálům, uspět nemohl. V následujících měsících se sice bývalí funkcionáři nekomunistických stran vzpamatovali z prvotního šoku, ale veškeré pokusy o ilegální činnost i snahy o navázání kontaktu s politickou reprezentací v exilu byly od počátku monitorovány Státní bezpečností, pokud jí nebyly přímo vyprovokovány (akce Skaut). Zeminová v této době zůstávala morální autoritou, k níž se mnozí chodili pro radu, v době sílícího komunistického teroru však k možnostem ilegální činnosti byla skeptická. Přesto byla 8. listopadu 1949 zatčena. Na krajské poradě tajemníků KSČ z 9. prosince 1949 R. Slánský referoval o odhalení rozsáhlé národně socialistické skupiny vedené Františkou Zeminovou. V průběhu vyšetřování, které již probíhalo v režii sovětských poradců, tj. v režimu otázkových protokolů a nepřetržitých výslechů, se postupem času dostávala do popředí Horáková, zatímco Zeminové byla přisouzena role „ideologické opory všech podzemních národně socialistických skupin“. Žaloba všech třinácti obviněných spočívala v nejtěžších zločinech velezrady a vyzvědačství. Zeminovou, spolu s Františkem Přeučilem a Janem Buchalem, obvinila navíc i z toho, že „sbírali a organizovali branné pomocné síly“. V průběhu procesu, oficiálně označeného jako Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice, se Zeminová, jak je patrné ze stenografických záznamů i z dochovaných filmových záběrů (nikoli však z knihy vydané po procesu, v níž byly výpovědi obžalovaných pozměněny), nenechala zcela zlomit a nepodlehla úplně. Ve svých promluvách v průběhu soudního řízení se nedržela předem daného scénáře a odpovídala po svém, několikrát se pokusila prokurátorům oponovat, což byl v tísnivé atmosféře, v jaké celý proces probíhal, velice statečný čin. Po devíti dnech jednání soudu byl 8. června 1950 v osm hodin večer vynesen rozsudek: čtyři rozsudky smrti, čtyři doživotní tresty. Mezi další tresty pak patřilo odnětí svobody na různě dlouhou dobu.  Zeminová byla odsouzena na 20 let, k peněžitému trestu ve výši 15 tisíc korun, ke konfiskaci majetku a ke ztrátě občanských práv. V červnu roku 1952 po příchodu do pardubické věznice v dotazníku na otázku „Máte pocit viny?“ odpověděla: „Byla jsem cely život zásadní demokratka a nemohla jsem jednat jinak, než jak jsem jednala. [...] Národu jsem vždy věrně sloužila a vědomě nikomu škodu neučinila.“ Ani léta kriminálu ji nezlomila. „A nelituji v životě ničeho ,“ napsala v dopise po prvních čtyřech, nejtěžších letech kriminálu. A o dva tři roky později resumovala: „3/4 života jsem byla vojákem svobody národa a lidského bratrství. Proto mne žádná sláva neopila a žádná bouře nezlomila...“ (20.10.1955);  „A já se v životě nikdy nešetřila, dřela jsem jako kůň a trhala si nervy pro všechny ostatní. Nelituji toho, byl to krásný a na velké události bohatý život, proto je nutno také zaplatit daň.“ (20.1.1956). V lednu roku 1954 dostala osm dnů samovazby za spoluorganizaci hromadné hladovky, kterou chtěly vězenkyně upozornit na špatné životní podmínky ve věznici. Ve vězeňské zprávě z roku 1955 se píše, že je neukázněná a hrubá na vězeňské stráže. A kromě toho „má na spoluodsouzené značný vliv  a je nutno tuto umístit odděleně od ostatních odsouzených... nenašla a nikdy nenajde kladný postoj k dnešnímu zřízení.“ Její neteř Anna Stránská několikrát podala žádost o její propuštění, k níž se však sama Zeminová ani přes svůj zhoršující se zdravotní stav nikdy nepřipojila, protože by to znamenalo přiznání viny. Celkem deset let strávila v různých věznicích (v Praze, Jihlavě, Pardubicích), než byla v roce 1960 propuštěna na amnestii prezidenta Novotného. Po návratu z vězení se uchýlila ke své neteři, jež se svým mužem a dítětem bydlela v ulici Zábojova  (dnes Lumírova) v Nuslích, než po roce obdržela garsonku na Petřinách. Žila za dvě stě korun přiznané penze pod stálým dohledem Státní bezpečnosti, v obavách, že bude znovu zavřena. Františka „Fráňa“ Zeminová zemřela 26. září 1962 v lázních Velichovky, dva roky po svém propuštění ve věku osmdesáti let.