František Gel (Vinohrady)

František Gel (vl. jménem František Lucián Feigel) se narodil 18. září 1901 v Albrechticích v rodině soudce Bertolda Feigela. Matka Pavla Marie, rozená Bobková, pocházela z rodiny lékaře, byla ženou v domácnosti. Gel od mládí žil v Prostějově, u svého dědečka MUDr. Bobka, kde také chodil na gymnázium. Zajímavostí je, že jeho spolužáky byli mimo jiné Jiří Wolker a Ivan Sekanina. Gel maturoval v r. 1919 s vyznamenáním. Po ročním abiturientském kurzu na Obchodní akademii absolvoval tři semestry na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

První významnou novinářskou reportáží František Gel reagoval rozsáhle a zasvěceně v r. 1924 na soud s Hildou Hanikovou. Ve své reportáži podrobil ostré kritice předpojatost soudního dvora. V r. 1926 František Gel začal pracovat v pražské redakci Lidových novin. Jakkoli se věnoval zpravodajské aktivitě „univerzálně“, nejčastěji se specializoval zejména na zprávy ze soudních síní a na reportáže o kriminálních případech. Dokumentují to mimo jiné první dva verše z Týdenního rozhlásku mimořádného vydání LN roku 1930: „Strhne-li se někde brajgl, redakčně tam běží Feigel“. František Gel měl mimořádně dobré vztahy s policií. Vážil si její složité práce nejen v boji s kriminalitou, ale i v řízení dopravy a zajišťování příslušného pořádku, v tažení proti alkoholismu apod. Rovněž si velice cenil armády. Měl za to, že mladý stát potřebuje kvalitně vycvičené vojsko.  Upozorňoval na příklady hrdinství, zvyšoval PR armády prostřednictvím článků, v nichž prezentoval „lidství“ generálů. Pravidelně poskytoval reportáže z vojenských cvičení, ve svých článcích bojoval proti šovinismu. Celkově však hlavním cílem Gelovy novinářské činnosti bylo upozorňovat na sociální problémy první republiky. Jakmile došlo k rozmachu vydavatelství Melantrich, přešel František Gel do tohoto novinářského koncernu. I zde se zabýval především psaním referátů o zločinech a o potírání hospodářské kriminality.

30. listopadu 1939 Gel protektorát opustil a v roce 1940 se stal úředníkem londýnského ministerstva zahraničí prozatímní vlády ČSR ve Velké Británii a v roce 1942 byl jmenován generálem Ingrem vojenským redaktorem. Od roku 1944 František Gel pracoval jako válečný dopisovatel československé samostatné obrněné brigády. Účastnil se mimo jiné i bitev československé samostatné obrněné jednotky u Dunkerque. Do vlasti se vrátil v roce 1945, s rodiči už se bohužel nesetkal, protože oba zemřeli v Terezíně. 18. října 1945 byl Gel vyznamenán Československou medailí za chrabrost a 24. prosince 1945 mu prezident republiky za službu během 2. světové války udělil Československý válečný kříž 1939.

Nejvýznamnější tvůrčí období Františka Gela začalo jeho působením v Čs. rozhlasu, přičemž nejzajímavějšími rozhlasovými pořady té doby byly jeho zprávy z Norimberského procesu. Procesu bylo přítomno 480 novinářů z celého světa. Zvláštním zpravodajem Čs. rozhlasu byl František Gel. Výraznou technicko-organizační „perličkou“ této Gelovy novinářské schopnosti byla i jeho aktivní reakce na nedokonale fungující americký telekomunikační kanál (vedený přes New York). Na iniciativní náhradní Gelovo využití kabelu Lisabon-Vladivostok američtí policisté reagovali pohrůžkou zatčením. Úspěšná komunikace s Čs. rozhlasem byla Gelem navázána na základě svolení ruského maršála Sokolovského. Gelovy reportáže, kterých bylo celkem cca 800, byly národem hojně sledovány.

Únor 1948 přinesl Gelovi ohrožení, vždyť působil za druhé světové války na západní frontě, nebyl členem Komunistické strany Československa a navíc byl Žid. Kádrová politika Čs. rozhlasu způsobila jeho dočasný odchod, a to do služeb ministerstva zahraničních věcí.

1. července 1948 byl Gel jmenován prvním tajemníkem československého velvyslanectví v Anglii. Po půl roce převzal obdobnou funkci v Paříži. V srpnu 1949 se František Gel vrátil do Čs. rozhlasu a krátce poté se ujal vedení časopisu „Náš rozhlas“.

Po 1. březnu 1953, kdy Gel odešel do důchodu, pokračoval ve své tvůrčí činnosti zejména jako autor rozhlasových pásem. Gel byl výborným vypravěčem a v rozhlasových pásmech se účelově stylizoval do role nechápavého laika, aby tak dosáhl co nejefektivnějšího účinku na posluchače. V pásmech se nejvíce věnoval historii a vědeckým oblastem, mnohdy zdůrazňoval vlastenectví výběrem témat, např. „Dr. Jan Janský – Kryštof Kolumbus lékařské vědy“, „O vynálezci ruchadla“, „Elektrické oči lidstva – Heyrovský“, „O slávě českého rybníkářství“, „Město vidím veliké“, apod. Řada Gelových pásem se zabývala odhalováním historických informací, které nebyly posluchačům masově známy, jako například fakta o vzniku revolučních písní (Marseillaisa, Internacionála, Píseň bojující II., Píseň práce, nebo o původu kalendáře, či o americké občanské válce).

V roce 1950 vyšla Gelova první poválečná kniha „Internacionála a Marseillaisa – dvě vítězné písně“, která byla následně přeložena do němčiny a vydána v Artii. V roce 1957 vyšla publikace „Jak jsem létal a padal“. Šlo o vyprávění a záznam pamětí Evžena Čiháka, výrazné osobnosti naší aviatiky. František Gel se projevoval jako popularizátor vědy a techniky. Není divu, že jeho stěžejním dílem byl objemný svazek „Přemožitel neviditelných dravců“, určený pro mládež. Jednalo se o obsáhle pojatý životopis mikrobiologa Louise Pasteura, včetně vykreslení vzniku nové etapy rozvoje lékařství, mikrobiologie a imunologie. O úspěchu tohoto díla svědčí nejen cena Marie Majerové (udělena v r. 1962) ale i jeho čtyři reedice. Velmi vtipnou je i reportážní knížka – životopis Jana Keplera s názvem „Syn čarodějnice“ (Keplerova matka byla nařčena z čarodějnictví a byla souzena inkvizicí). Po Gelově smrti (1972) byla vydána Gelova díla „Pane doktore“ (o dějinách lékařství) a „Budeš v novinách“. Posledně jmenovaná kniha, jejímž spoluautorem byl Rudolf Křesťan, se týká teorie novinářství a jeho zákulisí.

František Gel se věnoval rovněž překládání knih z angličtiny a němčiny. Nejznámějšími jeho díly tohoto druhu jsou překlady Marka Twaina, a to „Dobrodružství Hucka Finna“ (1953) a „Dobrodružství Toma Sawyera“ (1955). O obnovu zájmu o Sherlocka Holmese se František Gel postaral překladem díla „Pes baskervillský“ (1958). V r. 1957 vyšel Gelův překlad díla „Můj generál“ K. Opitze a v r. 1967 byl vydán Gelův překlad románu „Na západní frontě klid“ E. M. Remarquea.

20. června 1961 ministerstvo školství a kultury Gela osvobodilo od kandidátských zkoušek, a to na žádost Karlovy Univerzity. Gel pak byl 20. února 1962 habilitován, přičemž posudky vypracovali akademik Vladimír Procházka a profesora Mirko Očadlík a dále Doc. Vladimír Klimeš (děkan Institutu osvěty a novinářství) a RNDr. Josef Kolář (náměstek ústředního ředitele Československého rozhlasu). K habilitaci přispěl i posudek Fakultního výboru KSČ Institutu osvěty a novinářství. František Gel zemřel 23. října 1972.

Kromě vyznamenání, uvedených ve výše uvedeném textu, byl Gel během svého života oceněn následujícími vyznamenáními: Čestné uznání Československého rozhlasu (za přispění při obnově a výstavbě rozhlasu - 1946), Cena Československého rozhlasu (za mimořádné zásluhy o rozvoj rozhlasové publicistiky - 1946), Čestné uznání Československého rozhlasu (za mimořádný výkon při plnění úkolů Čs. rozhlasu a za krásný pracovní poměr ke spolupracovníkům, jenž byl vzorný a příkladný – 1947), Nejlepší pracovník Československého rozhlasu v roce 1951 (za založení dokumentačního oddělení), Jubilejní odznak Svazu československých novinářů (za novinářskou práci, kterou přispěl k budování socialismu a k upevnění míru mezi národy 1955), Řád práce (za vynikající novinářskou práci a za příkladné plnění úkolů ve službách lidu - 1958), Čestný odznak Svazu československých spisovatelů (za zásluhy o tisk, za úspěšnou novinářskou činnost - 1961), Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR (1965), Cena Československé akademie věd (za dlouholetou průkopnickou tvorbu rozhlasovou a literární v oblasti popularizace vědy - 1965), Pamětní diplom Československého rozhlasu (za průkopnickou činnost v programové tvorbě - 1965).

František Gel žil v domě Praha 2, Čerchovská 6