Pavel Eisner (Vinohrady)

Eisner představuje jednu z nejvýznamnějších předválečných osobností česko-německého kulturního dialogu. Byl jedním z prvních překladatelů díla pražských německých spisovatelů, zejména Franze Kafky, do češtiny.

Pavel Eisner (před válkou Paul Eisner) se narodil pražské židovské měšťanské rodině na Královských Vinohradech, rodina žila v Rubešově ulici. Přestože vyrůstal v převážně německojazyčném prostředí, vystudoval českou reálku v Ječné, kde maturoval roku 1906. Po doplňující maturitě z latiny a řečtiny na klasickém gymnáziu pokračoval ve studiu na filozofické fakultě pražské německé univerzity, na níž studoval slavistiku, germanistiku a romanistiku. V roce 1918 získal doktorát z filozofie.

Díky svým mimořádným jazykovým schopnostem a vzdělání se věnoval zejména překladům; kromě němčiny překládal také z francouzštiny, italštiny, španělštiny, angličtiny, ruštiny a z dalších evropských jazyků. Zasloužil se nejen o četné překlady německé klasické i moderní literatury, ale pomohl i jako jeden z prvních zprostředkovat českému prostředí tvorbu svých současníků z okruhu Pražských německých spisovatelů. Důvěrné znalosti prostředí i obou jazyků mu umožnily zasvěcené přetlumočení děl Franze Kafky, Franze Werfela, Maxe Broda nebo R.M. Rilka do češtiny.

Velký význam mají i jeho překlady české literární tvorby do němčiny. Překládal nejen moderní českou prózu, ale věnoval se i překladům poezie a naučných i odborných textů. Vydal německou antologii pěti století české literatury. Jeho překladatelská práce napomohla k rozšíření povědomí o české kultuře v evropském kontextu. Eisner byl aktivní též jako bohemista. Je autorem mnoha odborných prací i popularizačních esejí o K. H. Máchovi, F. X. Šaldovi, české lidové písni nebo o vlivu cizích jazyků na češtinu. Mezi jeho nejznámější díla patří knihy Chrám i tvrz (1946), Čeština poklepem a poslechem (1948), traktát Bohyně čeká a básnická sbírka Sonety kněžně (1945). Výbor z těchto titulů vyšel pod názvem Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině (1992).

Eisnerův celoživotní zájem o hudbu se projevil v řadě překladů muzikologických textů, operních a operetních libret, jimiž pomáhal propagovat díla Dvořákova, Smetanova, Martinů a dalších českých skladatelů ve světe. Dlouhodobě také spolupracoval s Divadlem hudby.

V meziválečném období byl zaměstnán jako úředník Obchodní a živnostenské komory v Praze, a zároveň pracoval jako externí redaktor novin Prager Presse. Přispíval nejen do tohoto deníku, ale také do řady dalších kulturních periodik (Kritický měsíčník, Svobodné noviny, Kulturní politika a jiné). V roce 1939 byl předčasně penzionován a během nacistické okupace byl pro svůj původ perzekvován. Přesto většina jeho původních prací vznikla v období druhé světové války nebo těsně po ní. Za okupace publikoval pod různými pseudonymy (např. Jan Ort, Jan Orel, Jana Barborová, Karel Benda aj.)

Po roce 1945 Eisner pracoval nejprve jako nakladatelský redaktor. Později se stal spisovatelem na volné noze. V tomto období se věnoval také lidové slovesnosti a rozborům lidových písní, zachycených mj. v knize Malované děti (1949). Na sklonku života spolupracoval se svou dcerou Danou. Zemřel v Praze v roce 1958.