Otto Heller (Nové Město)
Kameraman, jeden ze zakladatelů české kameramanské školy. Zapsal se i do dějin světové kinematografie. Vynikal krásným interiérovým obrazem, portrétními záběry a zasvětlením scény, ale i poetickou exteriérovou fotografií.
Narodil se 3. září 1896 v Praze, zemřel 17. února 1970 v Londýně.
Otto Heller začínal jako učeň v textilním obchodě a dělal uvaděče v pražském kině Lido-Bio. Později pracoval jako promítač v kině Lucerna a za první světové války jako promítač polního kina na italské frontě. Byl převelen do vojenských filmových laboratoří ve Vídni, kde asistoval u filmové kamery při pohřbu císaře Františka Josefa I. Po válce začal pracovat se Svatoplukem Innemannem v Excelsiorfilmu jako kameraman, kde společně natočili hraný film „Československý Ježíšek” (1918) režiséra Richarda Františka Branalda. Pro Praga-film spolupracoval při natáčení dokumentárního filmu „Příjezd T. G. Masaryka do Prahy” (1918). V ateliéru Praga-filmu natočil samostatně první delší film, drama z cirkusového prostředí, „Probuzení svědomí“ (1919) režiséra Roberta Zdráhala, kde začal používat, podobně jako kameraman Svatopluk Innemann, odrazné desky k osvětlování exteriérové scény.
Po prvním filmu režiséra Jana Stanislava Kolára „Zpěv zlata“ (1920) na sebe Otto Heller upoutal větší pozornost dalšími filmovými dramaty „Kříž u potoka” (1921) režiséra Jana Stanislava Kolára a „Nad propastí” (1921) režiséra Vladimíra Majera, kde předvedl krásné lyrické záběry Krkonoš. V detektivce Jana S. Kolára a Karla Lamače „Otrávené světlo” (1921), jejíž zápletka se odehrávala kolem „jedovaté žárovky“, poprvé použil měkké svícení v detailech na tváře herců a kontrasvětlo. Snímek obsahoval také krásně natočené exteriéry staré Prahy. V roce 1922 natočil komedii „Drvoštěp” opět režírovanou Karlem Lamačem, se kterým se Otto Heller znal ještě z dob, kdy Karel Lamač pracoval jako filmový laborant v Excelsiorfilmu. Heller zde začleňoval do krásných detailů měkké prostorové světlo a doplňoval obraz umělými vinětacemi podporujícími prostorovost obrazu. V exteriéru proto často pracoval se zrcadly, jimiž směroval odražené světlo na scénu. Učinil tak, spolu s některými dalšími kameramany (Innemann, Vích), důležitý objev české filmové fotografie, totiž prostorové působení filmového obrazu. V roce 1923 se podílel spolu s Václavem Víchem na komedii „Únos bankéře Fuxe” režiséra Karla Antona s motivy z amerických grotesek. V následujícím roce natočil další veselohru „Chyťte ho!” (1924) a drama „Bílý ráj” (1924) s vynikajícími hereckými výkony Anny Ondrákové, Josefa Rovenského a Karla Lamače, který oba snímky také režíroval. Heller zde natočil krásné záběry zasněžené šumavské krajiny a detaily tváří hereček změkčené francouzskou punčoškou nasazenou před objektiv kamery. Opět použil vinětace a okrajovou neostrost na skle před objektivem, vytvořenou vazelínou. V roce 1925 měl premiéru v Kině Na Slovanech film "Syn hor" režiséra Vladimíra Slavínského, ve kterém byl O. Heller kameramanem..
Pohádkové filmové drama „Lucerna” (1925) režiséra Karla Lamače pak představuje jedno z vrcholných děl české kinematografie němé éry, které Otto Heller natáčel spolu s kameramanem Svatoplukem Innemannem. Předvedli zde nápaditý a technicky výborně zvládnutý světelný koncept v interiérech i v exteriérech. Působivé světelné atmosféry byly podpořené vhodně zvolenou velikostí záběrů.
V rozvíjení práce se světlem, zejména nočním, pokračoval Otto Heller také v psychologickém dramatu o rozvráceném manželství „Kreutzerova sonáta” (1926) režiséra Gustava Machatého. V četných nočních záběrech opět používal dramatické bodové svícení, umocňující pocit prostorovosti obrazu. Dalšími zdroji zamýšlených světelných efektů byla rozsvícená svítidla tvořící součást dekorace a zajímavým stylotvorným prvkem byly rovněž odrazy světla v zrcadlech. Spolu s Machatým hledali základy filmové řeči odlišné od praxe divadelní scény, a proto začali používat jízdy i většího počtu detailů a polodetailů. Ve vtipné komedii „Lásky Kačenky Strnadové” (1926), kterou režíroval Svatopluk Innemann, Otto Heller opět používal vedle obrazových vinětací také osvětlování podporující vzhled hlubšího prostoru jak v denních, tak v nočních scénách. Používal změkčovací filtry pro natáčení detailů herců v milostných scénách, které obsahovaly také záběr na zcela nahou postavu herečky (natočeno decentně zezadu). Poetické záběry na českou krajinu s vesnicí a s mnoha točitými silnicemi a cestami navazovaly na původní tvorbu české filmové fotografie a byly v případě práce Otty Hellera ovlivněny strukturou amerického němého filmu. Komické herectví Vlasty Buriana doplnilo mnohé situace, jako například ve zpomalených záběrech natočená vesnická hospodská rvačka, kdy došlo k rozlití piva na návsi a ze všech postav, včetně domácích zvířat, se stali opilci.
Následovala žánrově odlišná komedie opět s Vlastou Burianem v hlavní roli – „Milenky starého kriminálníka“ (1927) režiséra Svatopluka Innemanna. Film byl plný komediálních kliček, gagů a dvojnických scén, nechyběla ani perfektní automobilová honička s převrácením auta a pronásledování policisty na Novém Světě v Praze. Tradičně vynikající Hellerova kamera rámovala obraz a zahrnovala četné jízdy a švenky odpovídající akčnímu rázu veselohry. Heller používal efektové starfiltry a měkčí svícení stylem profesionální kameramanské konvence. V roce 1928 vytvořil s režisérem Martinem Fričem další pozoruhodné drama „Páter Vojtěch“ s Karlem Lamačem a Suzanne Marwille v hlavních rolích. V příběhu o nenaplněné lásce používal švenky v dramatických situacích a nechyběly ani dynamické montáže a prolínačky. Použil zde opět vinětací a změkčovacích filtrů na silně nalíčené tváře hereček, jejichž efekt ještě podpořil předním světlem. Ve filmu „Známosti z ulice“ (1928) režisérů Josefa Medeotti Boháče a Alwina Neusse, používal kameru z ruky, záběry z jízdy z automobilu a vytvořil zajímavé záběrové trojexpozice. Ve vrcholné fázi němého filmu v roce 1929 natočil řadu hraných filmů. Připomeňme filmové drama „Hříchy lásky“ režiséra Karla Lamače se zajímavými optickými triky, převracečkami vyrobenými ve filmové kopírce a filmové drama „Starý hřích“ režiséra Miroslava J. Krňanského, které bylo barevně upravováno viráží do azurového, žlutého a červeného tónu a obsahovalo pěkné pohledy na českou krajinu, její točité silnice a cesty. Dále pak filmovou komedii „Pražské švadlenky“ režiséra Přemysla Pražského, kterou Heller natáčel společně s kameramanem Josefem Bulánkem anebo filmové drama „Adjunkt Vrba“ režiséra Miroslava J. Krňanského. Nelze opomenout ani Hellerovu účast na historickém velkofilmu „Svatý Václav“ režiséra Jana Stanislava Kolára.
Výčet Hellerovy filmografie by byl velmi dlouhý, neboť se jako kameraman podílel celkově na třiceti českých němých filmech a později a skoro čtyřiceti zvukových. Z filmů natočených v Československu to jsou např. slavné filmy „C. a k. polní maršálek“ (1930) režie Karel Lamač, „To neznáte Hadimršku“ (1931) režie Karel Lamač a Martin Frič, „Anton Špelec, ostrostřelec“ (1932) režie Martin Frič, „Jindra, hraběnka Ostrovínová“ (1933) režie Karel Lamač, „Hej–rup!“ (1934) režie Martin Frič, „Jedenácté přikázání“ (1935) režie Martin Frič, „Ulička v ráji“ (1936) režie Martin Frič, „Bílá nemoc“ (1937) režie Hugo Haas nebo „Ducháček to zařídí“ (1938) režie Karel Lamač.
V roce 1938 Otto Heller opustil Československo a spolu s Karlem Lamačem se přes Nizozemí a Francii dostali až do Anglie, kde se natrvalo usadil a natočil zde filmy i s předními britskými režiséry. Spolupracoval např. s Laurencem Olivierem na filmu „Richard III” (1955), s Michaelem Powellem na filmu „Peeping Tom” (1960) a mnohými dalšími. Zapsal se tak do dějin nejen české, ale i světové kinematografie svojí filmovou fotografií, která vynikala zejména krásným interiérovým obrazem s uhlazenými portrétními záběry a skvěle zasvětlenými scénami ve stylu profesionální kameramanské konvence. Silný však byl i v poetické exteriérové fotografii, díky níž neměl potíže se úspěšně uplatnit kdekoliv ve světě. Natáčel rovněž dokumenty a kulturní snímky a byl jedním z našich nejvytíženějších kameramanů.
Žil v Praze 2, Na Bojišti 16.
Zpracoval Daniel Souček, spoluautor publikace Česká kameramanská škola (vydáno v roce 2020 ke 100. výročí Asociace českých kameramanů).
Datum vytvoření: 21.7.2020 22:17
Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?
Zpětná vazba