Josef Brabec (Vinohrady)

Josef Brabec se vyučil pekařem, ale po nějaké době začal pracovat jako portýr v Illusion-filmu, kde se později stal promítačem a prvním žákem a asistentem Aloise Jalovce. Pracoval s ním v laboratoři a občas natáčel drobné aktuální snímky. Pracoval také jako laborant a kameraman ve společnosti ASUM Maxe Urbana.

Fotogeničnost jeho snímků byla výrazná již v první české akční grotesce „České hrady a zámky“ (1914). Tento film byl úvodní částí divadelního představení režiséra a herce Karla Hašlera Pán bez kvartýru v karlínském Varieté (dnes Hudební divadlo Karlín pozn. aut.). V posledním záběru filmu se Hašler spustil po laně do sálu, z něhož pak v reálu skutečně před diváky dopadl na jeviště, dá se zde tedy hovořit o principu pozdější Laterny magiky. Brabec byl zdatný laborant a dokázal snímek tónovat do modré, žluté a zelené barvy. Měl velmi propracované kompozice a nebál se zkoušet první nedokonalé švenky (pohyby kamerou). Svoje schopnosti vyprávět filmovou řečí potvrdil také ve snímku „Ahasver“ (1915) režiséra Jaroslava Kvapila, v němž švenkoval, natáčel jízdy z kočáru, využíval odrazů v zrcadle a velkých detailů a vytvořil zajímavou střihovou skladbu. Během 1. sv. války Brabec pracoval pro společnost Lucernafilm.

Po válce natáčel filmy pro společnost Slaviafilm a zejména pak pro Praga-film. V roce 1919 založil s režisérkou Theou Červenkovou (vlastním jménem Terezie Císařová) vlastní filmovou společnost nazvanou „Filmový ústav“, která sídlila v Klicperově ulici č. 13. Snažili se spolu o umělecký film. Ve filmu „Byl první máj“ (1919) Brabec s kamerou již čistě švenkoval a užíval prolínačky, stoptriky a použil princip filmového snu. Tento snímek má velmi dobrou režii, svižný střih a četně využívá pražských motivů tzv. pragensií. Od pokusů o americkou grotesku à la Chaplin ve filmu Karla Lamače „Gilly poprvé v Praze“ (1920) dospěl k lepší výtvarné kvalitě obrazu v prvním filmovém zpracování filmu „Babička“ (1921) režisérky They Červenkové, kde se nebál v úvodu použít dokumentární pasáže. V komedii režiséra Václava Wassermana „Kam s ním“ (1922) již běžně začleňoval velké detaily, které vytvořil výměnou objektivů různých ohniskových vzdáleností. Staré filmové kamery do té doby běžně mívaly jen jeden objektiv, užití sady objektivů bylo tedy revoluční novinkou. Použil další novinky jako časosběrné záběry západu slunce, nasvícené exteriérové noční scény a animované záběry. Film zvláště obsahoval krásné záběry staré Prahy.

Největšího uměleckého úspěchu však dosáhl až s režisérem, ruským emigrantem, Vladimirem Chinkulovem Vladimírovem. Jejich společná romantická dramata „Pražská švadlenka“ (1926) a „Její princ“ (1927) patří k vrcholným dílům české němé tvorby dvacátých let. Výborných výsledků docílil i ve filmu „Kainovo znamení“ (1928) režiséra Oldřicha Kmínka. Brabcova fotografie dosáhla vysokého standardu filmového obrazu a díky jeho citu pro poetický kompoziční styl i pro typické analytické záběrování v rámci mizanscény tak právem patří mezi zakladatele České kameramanské školy.

Josef Brabec žil v Praze 2, v Klicperově ulici 13 (od r. 1926 Záhřebská).

Zpracoval Daniel Souček, spoluautor publikace Česká kameramanská škola (vydáno v roce 2020 ke 100. výročí Asociace českých kameramanů).